Osmadvacetiletý Lukáš Stříteský o nich přijel ve čtvrtek večer vyprávět do Ctiborova mlýna v rámci 16. ročníku Týdne proti rasismu a xenofobii. U Lukáše byste jejich znaky hledali marně. Stejně jako u publika, které se ve mlýně sešlo. Spojovala je potřeba lidi na útěku chránit a pomáhat jim. Lukáš své touhy už zrealizoval. Jako dobrovolník na hranicích, přes něž míří tisíce uprchlíků.

„Poprvé jsem s malým konvojem s věcmi ze sbírky vyjel na začátku září do Maďarska. To bylo spontánní, domluvené přes Facebook. Za tu dobu se koordinace hodně vypilovala a naše pomoc je už obrovská, hlavně na chorvatsko – srbském přechodu Berkasovo – Bapska," říká Lukáš o svých začátcích.

V malém sále mlýna promítá snímky, které každého chytnou za srdce: běženci spí na rozbahněné louce v promočených dekách, choulí se k sobě u chabého ohýnku, novorozencům křivý obličeje pláč. A pak střih a další snímek, na němž děti tančí, mají hračky a vesele se smějí. I to je dílo dobrovolníků. Kromě shánění jídla a oblečení se snaží, aby alespoň děti občas zapomněly na strastiplný útěk, který nechápou.
„Většina z těch lidí je nám za všechno vděčná, ale u nás je nálada katastrofální. Mezi lidmi se šíří strach, přitom snahy uprchlíkům pomáhat už projevily tisíce a tisíce lidí. Je ale třeba tlačit na vládu a společnost, aby se pro ně dělalo ještě víc, prostředky na to stát má," míní Lukáš Stříteský a dodává: „U nás je problém emoční."

Věděl jste, že touhu a schopnost pomáhat druhým máte v sobě, nebo jste sám sebe překvapil?
Nikdy předtím jsem takhle aktivně angažovaný nebyl. Takže teď se mi změnil život. Dlouho jsem se sice o podobné věci zajímal a drobně se na nich i podílel, takže nebylo pro mne tak těžké se sebrat a jet, ale teď je to jiné v tom, že je to hodně intenzivní.

Navíc studujete…
…a neustále mi hrozí vyhazov. Přitom jsem na škole hrozně rád, studia si moc vážím a chci to celé ukočírovat a na škole se udržet. Doufám, že budu moct pokračovat.

Jak reagovala rodina?
Rodina v tomto směru už dávno nade mnou zlomila hůl (smích). Já jsem jim nic předem neříkal, až když jsem se podruhé vrátil. Protože už mě znají, tak si správně mysleli, že už někde jsem, takže vůbec nebyli překvapení.

Pohybujete se po hraničních přechodech, které střeží policisté. Jak ti na vás reagovali? Některé televizní záběry je neukazovaly v nejlepším světle.
Já nikoho za nic neviním, oni jsou v tom celém občas také obětí. Někdo je nutí stát na slunci dvanáct hodin denně, což je hrozná práce. Jak mezi uprchlíky, tak i mezi policisty najdete různé lidi. Bavil jsem se i s vojáky, kteří měli kalašnikovy na zádech, což nemám rád, když kolem mě chodí ozbrojení lidi, pak jsem mu dal sušenky a on byl vůči uprchlíkům empatický a milý, ale viděl jsem i pár kreténů, kteří všechno zbytečně přeháněli.

Můžete se podělit o váš nejsilnější zážitek?
Nejsilnější zážitek? Víte, jak jsem byl na místě už třikrát a trochu se už podílím i na koordinaci, tak jsem se musel naučit dávat emoce stranou a myslet mechanicky. Ale stejně jsem se dostal třeba k tomu, že jsme snášeli děti z takového svahu. A když na tváři cítíte jeho teplý dech a v uších jeho vzlyky, zase přestanete myslet mechanicky a už zase vnímáte lidi z masa a kostí…

Evropa ale není jednotná a panuje v ní i strach, nebo obavy. Vy rizika žádná nevidíte?
Podívejte, třeba před čtyřmi dny šla parta z fotbalu a zaútočila na náš stánek na Hlavním nádraží v Praze, kde byla samotná dvacetiletá holka. Jediné násilí, co se v době uprchlické otázky v naší republice stalo, bylo od Čechů, takže největší riziko v České republice hrozí od xenofobů a rasistů, protože pokud ti budou mařit úspěšnou integraci uprchlíků do Evropy, tak bude samozřejmě hrozit, že se na straně uprchlíků zvýší kriminalita a také že budou lépe zmanipulovatelní třeba pro ideologii džihádu. V tom já vidím největší rizika.