Baculatá hnědá hlavička nenápadně vykukovala z miniaturní jeskyňky na svahu vytvořené kořenem smrku, a ejhle, za ní se schovává další! Vytahuji boubelaté hříbky z jejich skrýše. „Už je začínáte mít v oku," ocenil můj průvodce, že konečně nepřehlížím mladé hřiby lezoucí na svět z lesní hrabanky.

Průvodce není ten správný výraz, spíše by se hodilo říci, vůdce, neboť to Petr Resch
z Chlumu u Křemže mě vede na svá houbařská místa na Hřibovém vrchu. Les dýchá nastupujícím podzimem, není horko ani zima a je pondělí odpoledne, tedy den, kdy se na houby vydá jen naprostý šílenec.

To pomyšlení znervózňuje
i Petra Resche, který houbaří už 55 let. „No, nevím, jestli něco najdeme. Během víkendu odtud lidi odnosili desítky tisíc hřibů. Známá říkala, že opravdu našla tisícovku hřibů a byla celá uběhaná, jak s košíky celý víkend běhala sem tam mezi lesem a domovem," říkal. Petr Resch zavzpomínal, že nejvíc hřibů, co kdy domů přinesl, vážilo dvanáct a tři čtvrtě kila. „Byly jich dva košíky a batoh na zádech."

Jako první nám v lese padly do oka nádherné červené muchomůrky. Na jejich hejnka jsme naráželi prakticky na každém kroku a byly to opravdu vyvedené exempláře, masité, pěkně vykrmené. Dobré znamení. „Červené muchomůrky rostou na podobných místech jako hřiby," potvrdil Petr Resch. „Teď jsem si vzpomněl na básničku, se kterou přišla moje dcerka ze školky, když byla malá. Už je jí patnáct let. Něco na té říkance bude." A zarecitoval: „V černém lese zvaném Hůrka, červená se muchomůrka. Červená se, moc se stydí, že ji soused hříbek vidí."

Tak to bylo přesné, jak se časem ukázalo. Zatím jsme ale mířili směrem do míst, kde by něco snad mělo růst i navzdory ataku houbařů. „Tohle je lakovka ametystová," ukazuje Petr Resch na fialové houbičky na tenké nožce. „Je jedlá. Fialovou barvu má i v bramboračce, což nepůsobí na jedlíky zrovna nejlépe," dodal 
s úsměvem.
Tu a tam se objevují jacísi nenápadní ryzci, které tam ale Petr Resch nenechá. „To je ryzec pravý. Má dutou nohu 
a oranžové mléko. Je to nejchutnější nakládaná houba a navíc není slizká. Je dobré ji nakládat s hříbky v poměru 
1 : 1. Dodá hříbkům výraznou chuť, takže pak nechutnají jako šneci," poučil mě.

„Těch poválených hub, co tu je. No jo, je to pročesané," podotkl vzápětí. Určuje holubinky trávozelené, muchomůrku šedivku. A v peřině z jehličí odhaluje klubající se hřiby. Všechny houby před uložením do košíku pečlivě čistí. „Mám nožík, který jsem našel v lese, když mi bylo deset let, a pořád ho používám." Od té chvíle Petr Resch nachází další a další hříbky, zatímco já jen sem tam nějaký. Málo platné, houbař se pohybuje na svých místech a umí se správně dívat. Četné odřezky, na které narážíme všude, nám hlásí, že velké hřiby jsou vysbírané. Petr Resch se tím nenechává rozhodit. Ví své. A sice, že houbaři před ním mnohé přehlídnou. „Nejlíp se sbírá po měšťácích. Ti proletí lesem a za nimi se dá v pohodě sbírat."

Mám dojem, jako by vyparáděné puntíkaté muchomůrky uzavřely s nenápadnými hnědými hřiby smlouvu 
o vzájemném soužití. Skutečně většinou rostou pospolu. Košík se plní hřiby a jiné houby jakoby v tomto smíšeném lese skoro ani neexistovaly. Jenom sem tam nějaká ta bedla, suchohřib, liška, pak jen hřiby a hřiby. Už chápu, že mi obyvatelé Křemežska nevykládají zkazky, když tvrdí, že 
z lesů nosí domů samé hříbky.
Navzdory pondělí nejsme 
v lese sami. Mezi stromy se 
k nám blíží hlasy. Na cestu vybíhají děti. „Tady jsou okrojky, to je pořádná palice od hřiba!" slyším kousek od sebe mužský hlas. „Ahoj," zdraví Petra Resche. „Tak to je mi jasný, kdo nám to tu vysbíral," smál se muž, kterého mi zakrývají stromy. Přede mnou se objevil asi desetiletý klučina. „Na houby chodím rád jen napůl," odpovídá na můj dotaz. A na talíři je rád má? „Já houby nesnáším," prohlásí a mizí v lese.

A jak je na tom v tomto směru můj průvodce? „Já houby nejradši sbírám. Ale pak je jím na všechny způsoby. Ovšem nemusím je mít pořád," usmíval se Petr Resch. A u cesty, kudy právě prošli houbaři, našel hřiba jako hrom. „Větší už být nemohl," podotkl. Koš přetéká hřiby, jde se domů. Tam mě čeká práce. Koš plný hub zpracovat.

Houbový receptář

Přinesli jste z lesa „úlovky" a plánujete, že budete vařit, smažit a péct? Budiž vám naše recepty inspirací.
Kváskové kyselo
Potřebujeme 250 g hub, 200 g chlebového kvásku, 1 l vody, kmín, cibulku, 4 vejce, 50 g másla, kelímek smetany, 4 větší brambory, sůl, libeček, petrželku

Kvásek smícháme se studenou vodou, přidáme kmín a vaříme na mírném ohni 30 minut. Houby očistíme, pokrájíme a zvlášť povaříme 20 minut v osolené vodě. Cibulku pokrájíme najemno, osmažíme na másle do růžova a na hotové osmažíme za mírného míchání vejce. Vařený kvásek smícháme s houbami, vsypeme usmažená vejce, přidáme smetanu a prohřejeme. Osolíme a podle chuti okyselíme. Horké brambory uvařené ve slupce s libečkem a petrželkou oloupeme, rozmáčkneme na talíře a přelijeme polévkou.
Houbové škvarky
Potřebujeme pevné masité houby, domácí sádlo či kvalitní olej, sůlNa škvarky se hodí mladé pevné hříbky, ale také bedly nebo růžovky. Houby pokrájíme na větší kousky a osmažíme ve vyšší vrstvě rozpáleného oleje do zlatova. Solíme až hotové. Jako obměnu můžeme do tuku přidat nakrájený česnek nebo houby před smažením potřeme česnekem. Návody jsou z knihy nakladatelství Dona: 220 dobrých receptů na úpravu hub od Radky Hrevušové.

Mykologická poradna

Dokud vydrží stabilní klima a nepřivane suchý pevninský vítr, houby porostou. S takovou předpovědí přišel Rudolf Mašek z mykologické poradny, která sídlí v době rekonstrukce budovy muzea v domě bývalých Pozemních staveb v Žižkově ulici.

„Když začne foukat jihovýchodní nebo severovýchodní vítr, houby okamžitě, i během jednoho nebo dvou dní, přestanou růst," říká Mašek a dodává, že nejlepším místem, kam vyrazit na houby, bylo 
v poslední době Pošumaví. „Ne přímo na Šumavě, tam bylo větší sucho, ale v okolí Lhenic, až po Budějovice, jsou lesy plné hřibů. Vítr je ale zkáza. Snad foukat nebude," doufá Rudolf Mašek.
S příchodem podzimu, kdy počasí přeje hřibovitým houbám, řeší Mašek v mykologické poradně časté problémy s určením druhů hub.

„V poslední době k nám chodí opravdu hodně lidí 
s houbami, u kterých si nejsou jisti, o jaký druh se přesně jedná. Jsou to hlavně hřibovité druhy. Ani u jednoho jsme si nebyli zcela jisti, co je přesně zač. Dostala se k nám i jedna zajímavá bedla. Musíme ji podrobněji prozkoumat. Je hodně robustní a krátká. Zdá se, že vůbec nevyrostla," popisuje mykologické zvláštnosti Mašek.

V podzimním období dá mnoho milovníků hub přednost koupi z dovozu před výletem do lesa, navíc s nejasným výsledkem. Podle Maška je to ale škoda. „Nevím, proč to tak je. Ten, kdo na to má, a lidé z města, tak si houby pohodlně koupí. Problém ale je to, že o nich vůbec nic nevíme," upozorňuje. „Nevíme, kde rostly, jestli v nich není příliš mnoho olova a jiných kovů, kdo je přesně sbíral," dodává.
Houby se prý z jižních zemí vozí zchlazené na teplotu okolo bodu mrazu a do dvou dnů od sběru se dostanou do České republiky. „Já bych si takové houby nekoupil. Proč? Vždyť tu máme krásné lesy. Stačí vyjet kousek za Budějovice," uzavírá Mašek.

Kam na houby

Českobudějovicko: Lesy nad Dobčicemi.

Českokrumlovsko: Lesy na Kleti, oblast lidově nazývaná Zadní kopec (směrem od Chlumu). 

Prachaticko: Les na Stříbrné hoře u Horních Chrášťan. Bohatě rostou hřiby smrkové, bedla velká, suchohřib hnědý, kotrč kadeřavý a ryzec pravý.

Písecko: Lesy u Kučeře

Strakonicko: Na Strakonicku můžete vyrazit na houby do lesa u Čepřovic na Volyňsku.

Jindřichohradecko: Lesy v okolí zámku Jemčina.

Táborsko: Konečně se i Táboráci dočkali a lesy nabízí houbové žně. Zejména na jejich krajích nasbírají houbaři košíky pravých hřibů. Nejen o víkendu mohou vyrazit do lesů v okolí Ústrašic u Plané nad Lužnicí.