Osudy města Hradiště se už budou navždy rozplývat v mlze nedostatku informací. Tentokrát se budeme věnovat dějinné verzi táborského profesora Martina Koláře (žil v letech 1836 až 1898).

Se současným pohledem na historii Hradiště se shoduje jen v tom, že město bylo ve 13. století zničeno a historickou důležitost získalo až v roce 1420, kdy na jeho zbytcích založili husité Tábor, jehož celý název zněl Hradiště hory Tábor.

Nejprve stručně, co se o původním městě Hradišti píše nyní. Budoval ho od roku 1272 král Přemysl Otakar II. Z oblasti vypudil vazaly Vítkovců, kteří tam měli opevněné sídlo s osadou. Tohle sídlo možná Vítkovci před Otakarem zapálili. Pravděpodobnější je, že král sídlo dobyl a nechal tam budovat své Hradiště jako důležité město. Krátká aktivní historie Hradiště skončila někdy mezi lety 1276 až 1278. Podle jedné verze se Vítkovci zmocnili budovaného města už v roce 1276, Přemysl ho pak dobyl zpět, ale z města zbyly jen trosky. Podle druhé verze zničili Hradiště sami Vítkovci jako odvetu Přemyslovi za to, že jim obsadil Ústí a Hradec.

Martin Kolář klade zánik města do roku 1268. A navíc se to mělo stát při významné události. V článku Obrazy města Tábora, který vyšel ve Světozoru 22. ledna 1869, Kolář uvádí: „Bylo to v roce 1268, a odbýval se právě hlavní trh v městě Hradišti nad Lužnicí při hradě téhož jména rozloženém. Síla kupců přišla odevšad, nebo bohatí byli obyvatelé toho města zlatými doly, které za řekou v Pintovce a na nynějších Horkách se nacházely."

Zde je zásadní rozdíl oproti současnému historickému výkladu. Podle Koláře patřilo Hradiště Vítkovcům ještě v roce 1268. Ti ho postavili jako město s hradem poblíž zlatých dolů na místě, jehož strategickou výhodnost ocení roku 1420 i vojevůdce Žižka. Kolář neuvádí, že Hradiště stavěl Otakar a že pak Vítkovci město dobyli. Do logiky jeho příběhu by takové epizody ani nezapadly.

Toho dne, kdy se na Hradišti konal trh, bylo ve městě mnoho důležitých návštěvníků. „I okolní šlechta hojně se sjela s hradů blízkých," píše Kolář v souladu s tehdejším pravopisem a vyjmenovává: „Zvláště Vítkovci z Příběnic, z Klokot, ze Skalice, ze Sedlce, ze Sepekova, z Bernartic, z Borotína, ze Zelče a z Kosovy hory." Autor tvrdí, že se dostavili ke svým strýcům na Hradiště v počtu nadobyčejném.
„Byli na odpor králi Otakarovi, který v těchto krajinách nedávno Bechyň od biskupa Pražského si získal a Čéčovi Budějovice odňal, aby v srdci majetku Vítkovského se usadil, a zpupnou moc jejich pokořil, která samému králi často hrozila. Proslýchalo se, že i Hradiště pro zlaté doly Vítkovcům odejmouti hodlá, a proto dnes pánové k poradě se sešli."

Schůze se konala ve velké hradní síni a vedl ji Vítkovec Sezema, s tehdejším přízviskem Hradišťský. Zúčastnili se jí přední měšťané a samozřejmě panstvo. Přiznali si, že město nemají šanci ubránit před královským vojskem.
Zvolili rychlé řešení, k němuž se uchylují obránci měst ve svém nejvyšším zoufalství, když chtějí zajistit, aby se jejich bohatství nedostalo do rukou uzurpátorovi. Spálí město! Potom vetřelec nejen že nenajde kořist, kvůli které se k městu vlekl, ale místo potravin objeví jen spálené spíže a vodu ve studnách znečištěnou popelem, a proto se bude muset o hladu vrátit.

Kolář vše popisuje, jako by u toho byl:
„Rokování se skončí, se smutnou na smrt tváří odcházejí hlavy města a páni čeleď povolají, aby vyslechla rozkaz, rozkaz to hrůzný, jak na ustrašených tvářích čísti lze. Ani hodinu to netrvá a děsivá pověst městem se roznáší, tak děsivá, že každý z počátku celý ustrnulý jako sloup stojí, ani vlastním uším nevěře, až když se vzpamatuje, kdo kudy ven z města může, pryč pádí, jak cizí, tak domácí, sotva že rodinu a lepší skvosty vezmou. V tom na čtyřech, na osmi, na šestnácti, konečně na všech stranách města plameny vyšlehují, zvony hradu i kostela dutým hlasem pomoc, pomoc marně volají, až samy do rumu klesají."
Obyvatelé běželi po břehu Lužnice proti proudu, až doběhli do Ústí; tehdy se ještě nejmenovalo Sezimovo. Kolář připojuje: „A za nimi poslední jedou Vítkovci, když byli město spálili a blízké doly zatopili."

Z Hradišťanů se v Ústí stali Ústečané. Do té doby nevýznamná obec Ústí se díky nim začala proměňovat a nabývat na významu. Tak pravil profesor Kolář.

Josef Musil