Již na počátku 16. století přicházeli z Prahy do Soběslavi první Židé, kteří ve městě zakládali obchody a vlastnili zde domy. Například roku 1566 koupil Jarolím Žid od Václava Stodoly měšťanský dům v centru města. Židé byli však obvykle nevítanými osadníky.

Brali jim kšefty

„Hlavním důvodem byla skutečnost, že při provozování svých obchodů a živností byli příliš velkou konkurencí místním starousedlíkům. Pro židovské obyvatele nebylo jednoduché zabydlet se ve městě a získat si určité postavení. Přesto se natrvalo v Soběslavi usadilo několik židovských rodin," upřesnil Petr Lintner, který historii soběslavských Židů zpracoval v knize Pohledy soběslavské. S výslovným souhlasem a doporučením Petra Voka z Rožmberka žil v měšťanském domě Jakub Schreiber i se svou manželkou a pěti dětmi. Ve stejné době žili v dalších soběslavských domech židovský zlatník, obchodník nebo řezník. Z archivních záznamů lze vystopovat, že Židé v Soběslavi koupili „kus dědiny ku potřebě těl mrtvých". Znamená to, že koncem 16. století měli soběslavští Židé dobré postavení, vykonávali vážená a náročná řemesla. Pravděpodobně měli i svůj malý hřbitov, kde se nacházel, ale nikdo neví.

Na počátku 17. století se však ve městě objevil Žid zvaný Eliáš Chromej, který dělal lidem velké nepříjemnosti. Nechoval se podle desatera přikázání a nikde nebyl vítán. Jeho počínání se ale obrátilo proti všem soběslavským Židům. V roce 1606 se konšelé dopisem obrátili na Petra Voka se žádostí o zrušení výjimek, které židovským obyvatelům udělil. Židé museli Soběslav opustit, ve městě nesměli vlastnit domy ani pozemky. Ve městě mohli pouze přes den pracovat, večer ale museli brány opustit. Židé se tak ze Soběslavi odstěhovali na více než dvě stě let.

Velikou změnu v životě nejen židovského obyvatelstva přinesl revoluční rok 1848 a zrušení poddanství. Židé získali občanskou rovnoprávnost a tím 
i volný přístup do Soběslavi a jiných měst.

Prvním židovským majitelem domu v Soběslavi se stal plántýnkář z Přehořova Veit Zimmer. Po něm následovali další osadníci z Tučap Steiner a Frankenstein, z Myslkovic Ehrlich, Gottlieb a Feigl, z Přehořova Kronberger, Kreissl, Ančerlík, Stein a Rind.

V roce 1866 se v Soběslavi rozhořely protižidovské vášně. Především skupinky místní mládeže na ulicích neslušně pokřikovaly na židovské obchodníky. Na jejich domy psaly hanlivé nápisy „číbro", slovo mělo představovat stříbro jako znak chamtivosti a lakomosti.

Postavili synagogu

V roce 1873 žilo v Soběslavi šestatřicet židovských rodin. „Proto ustavili vlastní náboženskou obec, jejíž stanovy byly úřady schváleny o rok později. Prvním starostou židovské obce se stal Leopold Rind. Obec byla tak početná a majetná, že si mohla dovolit za 3500 zlatých koupit od Evy Cihlářové v tehdejší Panské ulici dům a přestavět jej na synagogu," vysvětlil Petr Lintner. Stavitelem této budovy byl tehdejší soběslavský architekt František Roubal. Dne 20. února 1874 byla synagoga slavnostně otevřena.

Vedle synagogy zřídili i jednotřídní soukromou školu. Ulici se proto tehdy začalo říkat Židovská (dnes Jirsíkova). Pojmenování přetrvalo až do druhé světové války. Ve škole se vyučovalo výhradně v německém jazyce, ačkoliv se všichni tehdejší soběslavští Židé hlásili 
k české národnosti. Roku 1881 se škola stala veřejnou a existovala do roku 1893.

V roce 1910 žilo v Soběslavi 121 Židů. Měli svůj církevní obřad, rabína Gottlieba a za předsedu židovské obce dalšího potomka z rodu Rindů. Od roku 1911 počet židovských obyvatel v Soběslavi ale mírně klesal.

Ani po desetiletích se na tragické osudy mnoha obyvatel židovského původu nezapomnělo. V roce 2001 se studenti soběslavského gymnázia zapojili do projektu Zmizelí sousedé. Akci, která si kladla za cíl zmapovat osudy a příběhy obětí holocaustu, organizovalo Židovské muzeum v Praze. Pod vedením učitele 
a znalce židovské problematiky Radima Jindry začali studenti odhalovat příběhy lidí ze Soběslavi a blízkého okolí, kteří zmizeli za druhé světové války.

„Bohužel pátrání už na samém začátku přineslo smutné informace. Podle tehdejších zákonů byli až na výjimky téměř všichni soběslavští Židé transportováni na podzim roku 1942 do Terezína. Na shromaždišti vedle dnešní polikliniky zahájili nucenou deportaci, jejíž první fáze končila za zdmi bývalé pevnosti rakouské armády," řekl Petr Lintner.

Nevrátili se

V Terezíně čekali na další ortel. Většina z nich putovala dál do Osvětimi, což se rovnalo jistému rozsudku smrti. Během několika měsíců téměř všichni soběslavští obyvatelé židovského původu skončili v plynových komorách. Například známý Soběslavan Otto Zimmer s Karolinou Zimmerovou a dvanáctiletou dcerou Hanou byli zplynováni společně v Osvětimi 20. ledna 1943. Ida, František, Marta, Helena i devítiletá Dagmar Penížková byli nahnáni do plynové komory 1. února 1943, stejně jako Eduard Fischer s manželkou Margaretou, synem Pavlem a dcerou Janou v listopadu 1943.

Jedinou přeživší židovskou rodinou byli Blannovi, kteří patřili mezi známé Židy. Již roku 1876 založili malou továrnu na žíněné a hedvábné látky. Ale na počátku druhé světové války továrna již neexistovala. Josef Blann se svým bratrem Bedřichem a sestrou Idou vlastnili pouze malý obchod se šicími potřebami. Josef Blann byl sice Žid, ale za manželku si vzal Miladu s árijským původem. Společně vychovávali svoje děti Noemi a Ludvíka.

Krátce na to Bedřicha Blanna zatklo gestapo a byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně. Stal se jednou z prvních obětí holocaustu v Soběslavi. Prvním transportem s označením A byla v říjnu 1941 do Terezína odvezena i jeho setra Ida.

Norimberské zákony byly pro rodinu i nadále neúprosné. Noemi nesměla chodit do školy, museli odevzdat rozhlasový přijímač, fotoaparát, sportovní věci, po 20. hodině nesměli vycházet z domu, měli zakázaný vstup do kina, na hřiště, plovárnu nebo na nádraží. Nebylo jim dovoleno nakupovat ovoce, zeleninu nebo cukroví.

Na rozdíl od jiných židovských rodin nebyli Blannovi transportováni do koncentračních táborů. Původ manželky a smíšené manželství napomohlo k přežití zbytku rodiny. Až do roku 1943 zůstali v Soběslavi, poté byl ale Josef Blann povolán do pracovního tábora v Oslavanech. Noemi po dovršení čtrnácti let byla deportována v roce 1943 společně s 837 Židy do Terezína. Zbytek války strávila ve zdejším ghettu.

Byť Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, lidé tam umírali na podvýživu a nemoci. Osud byl však k Noemi příznivě nakloněn. Na konci války v březnu 1945 byl Josef Blann transportován z pracovního tábora do Terezína. Noemi se tak mohla po dobu posledních válečných měsíců setkávat se svým otcem. Blannovi zůstali terezínskými vězni až do 1. května 1945, poté se vrátili do Soběslavi.