Přítrž Šavelově šéfování udělala kutnohorská četnická pátračka, kde sedlák Martin Mikeťuk učinil na firmu Koťátko a spol. trestní oznámení. To už pak stačil jeden telefonát na četnickou pátračku do Písku, kde byli hned doma a začali se po Vendelínovi Šavelovi shánět. Šavel se tak dostal do celostátního pátracího věstníku Zemskýho velitelství četnictva a najednou se s překvapením zjistilo, že ho hledá pro podvody se stabilákama a sečkama na třicet dva četnickejch stanic v republice. Bohužel zmizel i hochštapler Emil Koťátko, po kterým, jak když se slehne zem.

Devatenáctýho března na Josefa se na četnický pátračce v Písku ozvalo nesmělý zaklepání na dveře štábního strážmistra Kubíka. Dokonce dvakrát po sobě. Zástupce šéfa pátračky zrovna třídil poštu pro nadporučíka Votrubu, kterou mu před chvílí vysypal na stůl poštmistr Cibulka, a když se klepání ozvalo podruhý, zved hlavu od pošty a houkl ke dveřím.

„Takhle klepe na dveře smrt nebo jeden darebák, kterej už měl dávno sedět v chládku,“ hodil okem do otevřený kanceláře svýho šéfa, kterej mu polohlasem napověděl, kdo že to k nim právě přichází. Když se otevřely dveře do kanceláře, stál v nich ten, po kterym už delší dobu neúspěšně pásla nejedna četnická stanice v republice. Ukázněně překřížený ruce pro náramky, s koženou taškou z vepřovice, která už stačila chytit patinu, čekal, co se bude dít.

„No ne, to abych snad postavil na kafe a požádal šéfa pátračky o viržínko. Hogofógo frajer, podnikatel Šavel,“ zarýmoval si štábní strážmistr Kubík schválně nahlas, aby to slyšel nadporučík Votruba, kterýho tak okamžitě přilákal do kanceláře.

„Vendelíne, ani nevíš, jak se nám po tobě tady stejskalo. To bylo ňákejch kapesníků, co jsme tady promáčeli. Ale koukám, Vendelíne, že ty na sebe zase něco víš. Mám pravdu?“ ujal se výslechu šéf četnický pátračky.

„Ano, máte pravdu, pane Votruba, přišel jsem se prásknout. Já vím, že mě už hledají četníci asi po celý republice, ale řek jsem si, Vendelíne, nezkaž si to. Jednou jseš příslušnej do Písku, tak co bys to kde cizím četníkům vykládal. Jedu sem přímo z Dobříše, kde jsem udělal ještě dneska dva sedláky na traktory. Pánové, nevěřili byste, co je mezi lidma na venkově peněz. Sedlák děvečku a čeledína nepřeplatí. To ani náhodou. Ale tisícovky loví před váma po kapsách. Jedině těm dvoum dobříšskejm grgoňům jsem si dneska řek o zálohu po tisícovce. Ty vám tady, pane veliteli, předávám jako předmět doličnej. A ještě moment,“ začal se Šavel přehrabovat v aktovce a po chvilce se mu v ruce objevilo razítko.

„Na to hlavní bych zapomněl. Štempl. Nevěřili byste, pánové, jaký divy ten štempl s každým udělá. Jak máte tohle v ruce, tak vás hned všichni berou jako ouřad. Ale co to s nima dělá, než na ten štempl dejchnete a šoupnete ho na papír,“ položil Šavel na stůl před šéfa pátračky razítko a vzápětí k němu přidal i polštářek.

„Pořádek musí bejt. Nenamočený razítko, pánové, jen tak neotisknete. Jo, a taky tady musím přiznat, že se stydím za to, co jsem těm chudákům dělal. Vím, že to byly ode mne moc ošklivý alotrie. Vlastně zločiny…“sklopil Šavel pokorně hlavu a čekal co bude.
„Podívej, Vendelíne, tohle sypání popela na hlavu si nech před vrchního soudního radu Žlábka. Moc dobře víš, že u něho budeš muset hodně přidat. Radši nám řekni, co víš o Emilovi?“

„Myslíte, pane štábní, mýho šéfa? Jistě, taky koho jinýho. Tak o tom nevím nic. Ale doufám, že se spolu uvidíme až u soudu. Všechno rád vysvětlím. Tak oba jsme si přišli na svý, i když Emil mi zpočátku dával jen pět procent. Tak byla dohoda,“ postával Vendelín Šavel pořád u dveří a nepřestal pokukovat po volný židli u stolu.

„Jen postůj, Vendelíne, ještě se nasedíš,“ zaregistroval štábní strážmistr Kubík Šavelovu snahu dostat se k židli, když vtom se objevil v kanceláři vrchní strážmistr Číp.

„No to je ale náhoda. Zrovna mám na drátě okresní četnický velitelství v Domažlicích. Před chvílí tam zadrželi tvýho šéfa, Vendelíne. No tentokrát to bude ranec. A Bory,“ naznačil Číp šéfovi pátračky, že by s ním potřeboval hodit řeč, a zavřeli se spolu ve Votrubově kanceláři. Když spolu po necelý půlhodince vyšli, byl Vendelín Šavel už jako na trní. Šéf četnický pátračky držel v ruce tři úřední papíry s razítkem Okresního soudu v Písku a Vendelín Šavel znejistěl.

„Vendelíne, máš taky doma takovej papír? Je to soudní rozhodnutí starý skoro deset let. Asi nemáš. Taky kde bys ho schovával. Ale i tak mám pro tebe dobrou zprávu. My tady všechny ty tvý maléry dneska sice sepíšem, ale představ si, že do basy za to nepůjdeš. Říkám bohužel, ale je to pravda.“
„U soudu už zase malujou?“ usmál se Šavel a bylo na něm vidět, že ho to potěšilo. Šéf pátračky si hlasitě vzdychl a zavrtěl hlavou.
„Nemalujou, ale ty máš, Vendelíne, tady podle tohohle ouředního lejstra, omezení způsobilosti k právním úkonům. Tebe vlastně ten štempl, Vendelíne, nakonec zachránil. A poděkuj tady vrchnímu strážmistru Čípovi, kterej na to včas přišel. Holt má tak ještě někdo kliku,“ vrátil šéf pátračky Čípovi rozhodnutí soudu, který činilo Vendelína Šavelu pro tento případ beztrestným, a těžko říct, jestli zaslech Šavelovo povzdechnutí:
„Tak není to v prdeli, pánové? Já mám deset let tři lejstra na hlavu a dozvídám se to až teď. To mám z toho, že jim to tady nekazím a nekomplikuju…“Konec

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.