Nízká žlutá budova, na níž nás upoutá červená tabule s nápisem klubovna obce Hodonice, a z boku deset oken, které zhruba uprostřed rozdělují vchodové dveře. To je místní jednotřídní škola. Ačkoli si ji lidé snažili ze všech sil zachovat, od roku 1971 zůstala pro nízký počet žáků uzavřena. Nejvíce dětí, celkem 77, ji navštěvovalo v letech 1906 – 1907.

O to, aby ve vsi byla škola, usilovali nejen místní lidé od roku 1874. Po necelých osmnácti letech se jim to konečně podařilo.
Ale od začátku. Již v 19. století byly Hodonice školní docházkou přiřazeny do Sudoměřic u Bechyně. Rodičům žáků se však nelíbilo, že za vzděláním děti docházely hodinu pěšky. Obzvláště v zimě, kdy cesty byly zaváté sněhem, neprohrnuté a jediné pěšinky si tak musely vytvořily samy. V tomto období tak do školních lavic v Sudoměřicích usedali jen žáci starší deseti let.

Platili sobotáles

Mladší zůstávali doma a učili se jen v sobotu v některém z místních domů. Do nich pravidelně docházel člověk, který děti vzdělával v tom, co sám uměl. Zpravidla toho sice nebylo mnoho, ale otcové měli čisté svědomí, že svým potomkům učení dopřejí. Podomním učitelům lidé za snahu platili tzv. sobotáles, což byla smluvní mzda z každé odučené soboty.

Prvním takovým pedagogem byl dle školní kroniky Hodonic tzv. Ondřej, zdejší rodák, krejčovský mistr. Ten děti vzdělával od roku 1810 do třicátých let. Začátkem padesátých let se zde střídali pokoutní učitelé, mladíci většinou neznámých jmen, kteří se v obci zdržovali jen krátce. Přestože v roce 1856 byly Hodonice školou přičleněny k Bechyni, vyučování s kantory po jednotlivých domácnostech pokračovalo i nadále.

V roce 1874 se místní snažili o to, aby v Hodonicích vznikla škola. Koho by tehdy napadlo, že jednání budou trvat dlouhých osmnáct let. Jak školní kronika praví, o povolení stavby jako první žádal tehdejší starosta a rolník František Bláha. Komise, která měla realizaci školy odsouhlasit, však byla proti. Podle ní by to žádné výhody nepřineslo a Bechyně by pro žáky nebyla nijak daleko a navíc zde mohli navštěvovat pět tříd. Vedení obce se ale nevzdalo. Ano pro zřízení školy získali v srpnu 1890. O rok později se již našlo místo uprostřed obce a následující rok se zednický mistr Karel Klíma z Bechyně zavázal postavit školní budovu s veškerým příslušenstvím. Prvním učitelem se zde stal Josef Ladislav Hošek.

Na školní docházku i zážitky v hodonické jednotřídce, kam chodilo pět ročníků, vzpomínali rodáci Jaroslav Drda a Josef Tomek starší.
„Učili jsme se sice v jedné třídě, ale byla tu kázeň. Navíc sem chodili inspektoři, kteří na chování žáků a učitelů dohlíželi," začal povídání Josef Tomek, který do první třídy nastoupil v roce 1937. Vedle sebe měl kolem padesáti spolužáků. Vzhledem k množství dětí se z učitelského kabinetu musela udělat další třída.

Budova dnes slouží jako hostinec.

Jednaosmdesátiletý Jaroslav Drda doplňuje: „Když jsme potom začali chodit do školy do Bechyně a měli jsme někdy více volného času, zašli jsme se podívat i na vyučování ve škole. Poslouchali jsme, co tady zrovna berou, a ani kantor nám nic neřekl," pamatuje Jaroslav Drda, který se stal prvňáčkem v roce 1938 a z posledního ročníku vycházel v roce 1945, to znamená za druhé světové války.
Hodonice v tomto období byly celkem klidnou obcí. O to více na Boží hod vánoční v roce 1944 všechny překvapilo, že do vsi spadly dvě vojenské bomby. A nebyly daleko od sebe. „Jedna z nich dopadla do hnoje, takže ten následnou explozi trochu utlumil. Výbuch ale zabil hostinskému krávu a malého býčka. A děda měl bombu ve stodole," popisuje zážitky tehdy třináctiletý Josef Tomek starší s tím, že všichni obyvatelé tehdy měli strach.

Hvízdaly bomby

„To víte, nad námi letělo asi dvanáct tisíc německých letadel. My jako kluci jsme se dívali na nebe, jak na něm dělali čáry. Stíhačky vytvořily písmeno es jako znamení, že budou uvolňovat bomby, a najednou kolem nás začaly hvízdat," pokračoval ještě Josef Tomek starší.
Současný starosta Hodonic Josef Tomek mladší poznamenal, že když se v roce 1971 škola zrušila, shodlo se zastupitelstvo, že byt řídícího, který byl po levé straně od vchodu, zrenovují a udělají z něj výčep. Třída byla dlouho uzavřená. Využívali ji například hasiči pro konání výročních schůzí či státní statky k pořádání kulturních akcí.
„Zhruba před dvanácti lety jsme se rozhodovali, jestli se celá budova prodá nebo jestli si ji ponecháme. Mezi lidmi jsme tedy vyhlásili anketu a bylo to, jak se říká, o prsa. Kovaní rodáci samozřejmě chtěli, aby bývalá škola zůstala ve vlastnictví obce. To se jim nakonec splnilo, i když jen o pouhé čtyři hlasy," vysvětlil osud současný starosta.
„Jsme rádi, že máme z bývalé školy hospodu. Pokud bychom ji prodali, ztratili bychom kus historie. Tehdejší stavbaři vozili cihly na koňských povozech až z Týna nad Vltavou. Hrozně se nadřeli," uzavírá Jaroslav Drda.
Teď je prostor využívaný například jako tělocvična pro místní ženy a konají se zde setkání seniorů. Dokonce na zdi visí původní tabule, na kterou již křídami nepíší žáci, ale při zvláštních příležitostech na ni malují místní děti.