Tohle představení není žádnou novinkou, máte za něj Thalii a stále plní sály. Jak dlouho ho máte v repertoáru?

My ho hrajeme už čtrnáct let. Mému Toníkovi (synovi) ještě nebylo ani pět, když jsme začali zkoušet, a teď je mu osmnáct.

Když jste poprvé dostala scénář, hned jste poznala, že to bude úspěšný kus? Jak jste se k té roli dostala?

Knížku jsem už znala dlouho před tím, než mě s rolí oslovili. Irena Dousková (autorka knihy) se kamarádila s Janou Březinovou mojí milovanou kolegyní z Národního divadla, která už bohužel není mezi námi, a se Zdeňkem Duškem jejím manželem, s nímž jsem taky hrála. Oni jí tenkrát tu knížku křtili a zamýšleli, že s ní budou jezdit jako se čtením. Jenže Jana onemocněla a už nemohla jezdit. Zdeněk Dušek proto přišel za mnou, jestli bych s nimi nejezdila. Když jsem si to přečetla, tak jsem se ptala, co to je za paní? Vždyť to je moje dětství v Českých Budějovicích, kde jsem vyrostla! Pouze jsem měla dobrý tělocvik (na rozdíl od knižní Helenky), ale jinak je to úplně přesně moje dětství. Nakonec se nikam nejezdilo a pár let na to za mnou přišel režisér Jiří Schmiedt, jestli bych Hrdýho Budžese nedělala. Chtěl to jako monodrama, ale to se mi nelíbilo, řekla jsem mu, že tak mne nebaví, že chci kolegy. Brala jsem to tedy na lehkou váhu a dokonce i při prvních čtených zkouškách, které jsme měli před prázdninami, jsme si říkala, že to tak přečteme a nic z toho nebude. A najednou šup, a bylo tohle… Ale předtím do toho představení nikdo nedal ani zlámanou grešli.

To tomu nikdo nedůvěřoval?

Ne, dokonce jsem si do smlouvy prosadila alespoň třicet repríz, protože se mi doneslo, že třeba u komedií udělali pět repríz a končili. To jsem si říkala, že ani nemá cenu se to učit, tak jsem chtěla těch třicet. Tehdejší vedení příbramského divadla se dost cukalo, že je to až moc, ale teď už jsme měli 667. opakování.

To je krásné číslo, kolikrát v měsíci Budžese hrajete?

Zpočátku jsme hrávali i třináctkrát, ale to už teď nemůžu, tak jsme to omezili na pět až šest představení, aby to pořád bylo příjemný i pro nás, protože hrajeme i jinde.

Už jsem vás v roli Helenky viděla několikrát, ale neumím posoudit, zda v textu improvizujete, nebo se ho stále přísně držíte?

Já nejsem improvizátor, ale Irena byla tak benevolentní, že jsem si text mohla upravit, jak jsem potřebovala. A dokonce v něm mám i implantáty z mého dětství a slova mého syna. Například „tajem", na to má Antonín Holub od tří let certifikát (smích). To se mě ptal: Mami, víš, jak se indiánsky řekne tajemství? Tajem. A taky kosavo je jeho. Ale vzhledem k tomu, že představení je tak živé, občas na jevišti vznikla nečekaná situace. Sice žádná zásadní, ale ona se pak rozvinula a když padlé semínko bylo plodné, nechali jsme ho vykvést. Proto na nahrávce některé situace nejsou, protože v té době ještě nebyly nazrálé. Ale gró je stále téměř stejné.

Máte fígl, jak si tříhodinové představení uložit do paměti, aby ho nevytlačily jiné texty?

Nemám, a vůbec netuším, jak si ho uchovávám. Přitom u takové tříhodinové klády stačí, že vypadne jedno slovo, na které jste zvyklá, a rozbije vám to celou scénu.

Už se vám to stalo?

Samozřejmě. Když jsme byli na konci sezony už hodně unavení, tak se občas děly neuvěřitelný věci. Divák naštěstí nic nepoznal, ale pro nás to byly na jevišti takové rychlé smrti. To na chvilku umřete, pak se hodně rychle modlíte silný modlitby a zaplať pánbůh, zatím na mě tam nahoře slyší. Protože v tu chvíli to vážně není vůbec žádná sranda.

Pamatujete si první reakce diváků, když jste na ně vybavila komunisty, Rusáky a sprostá slova?

Byly překvapivý. Já jsem ty první reprízy, mezi něž řadím i tu pro Českou televizi, byla ráda, že jsem ráda. Věděla jsem, že musím nasadit motor a jet, a bylo to pro mne překvapivý, protože reakce byly neočekávaný. Nikdy jsem nečekala, že tohle představení bude mít takovou diváckou odezvu. Ostatně to nečekal nikdo. Samozřejmě, existuje i druhá stránka, a to jsou anonymy a výhrůžky, některý až nepublikovatelné. Horší je, že v průběhu se začaly zabarvovat antisemitsky, což mne leká daleko víc. Když mi někdo řekne ty svině, budiž, ale když mi řekne ty židovská svině a do plynu s tebou, tak to už je na pováženou.

Máte tušení, z jaké strany vítr fouká?

Teď už delší dobu mám klid. Ono se to odvíjí podle toho, jestli jde Budžes v televizi anebo mají soudruzi nějaký zásadní schůze. A oni schůzují pořád! A potom přijde tahle vlna. Já si dokonce myslím, že to dostávají befelem a ještě jim k tomu rozdají známky a obálky, aby je poslali. Nejstrašnější anonymy dokonce vyhrožovaly i mýmu synovi, ty chodily z Ostravy. To bylo hned potom, co jsem dostala Thálii, a to už jsem to předala právníkovi. Ale hned první velký dvoudenní zájezd jsem měla do Ostravy…

Jak to probíhalo?

Nejsem srab, tak jsem si říkala, že na to jeviště vylezu a maximálně po mně budou něco házet. Vylezli jsme s malou dušičkou na jeviště sálu, který se tenkrát ještě jmenoval NHKG Nové hutě Klementa Gottwalda! V roce 2003! Byli jsme dost vyděšení, ale už po prvních třech replikách teď moje srdce hoří pro Ostravu. Tam je opravdu nejvřelejší publikum a Ostraváci jsou miláčci největší, jezdíme k nim čtyřikrát za sezonu, a to si dělám srandu z horníků. Ale oni jsou naprosto nad věcí a snášejí mi modré z nebe.

To znamená, že vykompenzovali nepříjemnosti s anonymy a je zbytečné se ptát, jestli vás někdy kvůli nim napadlo s Budžesem přestat.

Přestat vůbec nemůžu, takovou radost bych jim neudělala. Já musím škodit dál… (smích)