Šli téměř všichni – bojovníci, kněží, ženy, dokonce i děti. Na Táboře zůstala jen nejnutnější posádka.

Cílem výpravy Táborských však nebylo jen odehnat Zikmundovy křižáky. Měli ještě jednu ctižádost. Vytvořit z Prahy další Tábor. Chtěli očistit neřestnou a světskou duši velkoměsta, jemuž přezdívali Babylon, a přetvořit Prahu v to samé, co se jim podle jejich mínění daří na ostrohu na Lužnicí, a pojmout to opravdu ve velkém. Proto s nimi do Prahy šly i jejich ženy a děti.

Konec parádění!

Zatímco bojovníkům bylo dáno bojovat se zbraní v ruce, ženské brigády spolu s kněžími potíraly velkoměstskou marnotratnost.

Pražským švihákům stříhali jejich fešácké kníry a parádnicím šlojíře a vrkoče. Kněží se ženami také vyprovokovali ostatní bojovníky, aby rozbořili klášter augustiniánek u svaté Kateřiny na Novém Městě pražském. Jejich zápal korunovali jednající husité v Praze, když schválili kromě jiného také boj proti dlouhému vysedávání v krčmách o svátcích, příliš drahocenným rouchům, výstřihům, třásním a tak podobně.

Oldřich chce útočit

Mezitím se na oslabený Tábor chystal sedmnáctiletý Oldřich z Rožmberka. Původně byl přívržencem kalicha, ale v polovině června 1420 se této víry zřekl a přestoupil na stranu Zikmunda Lucemburského. Ten mu nařídil, aby připravil útok na Tábor. Věděl, že většina táborských husitů je v Praze.

Jakmile posádka na Táboře uviděla, že se k její pevnosti stahují rožmberské oddíly posílené budějovickou hotovostí a rakouskými žoldnéři vévody Albrechta, ihned poslala do Prahy žádost o pomoc.

Mikuláš a jezdci

Úkolu se zhostil hejtman Mikuláš z Husi se všemi táborskými jezdci. Za svítání 30. června se objevili před obleženým Táborem a protivníka rozprášili.

Mikuláš s jezdci zůstal na Táboře a všichni se tam těšili nejen z ukořistěného vojenského materiálu a potravin, ale i z boží pomoci, která jim podle jejich názoru opět pomohla zvítězit nad mnohonásobně početnějším protivníkem.

To, že se Mikuláš se svou jízdou do Prahy už nevrátil a místo toho řídil opevňování obce, mohlo mít ještě jeden důvod. Mikuláš z Husi už si se Žižkou nerozuměl jako dříve. Patrně už měl na některé věci jiný názor a vadilo mu, že jeho, zasloužilého husitského vůdce, zastiňuje válečný věhlas Žižkův.

Bojový řád táboritů

V Praze pak husité v čele s Janem Žižkou svedli 14. července vítězenou bitvu na Vítkově a křižáky odehnali. Ostatně pomoc Tábora byla pro boj v Praze a jejím okolí rozhodující. Táborité totiž přišli vybaveni nejen bojovými zkušenostmi, ale i vlastním bojovým řádem. Jeho dodržování jim přinášelo nesporné vojenské úspěchy. Vytvořili ho právě v květnu, než šli na Prahu. Inspirovali se pro něj i knihami Starého zákona.

Kdo čeká, že bojový řád tábority nabádal ke krvelačným loupeživým řežím, bude překvapen.

Hned v úvodu řád každému bojovníkovi ukládal, že pokud chce řádně bojovat, má se především varovat nepravosti a má se vystříhat i zlosti. Přitom však nesmí nepříteli přenechat žádné „miesto“, což znamená jak město, tak opevněné místo. Proč každý bojovník nesmí za žádnou cenu nikdy ustoupit nepříteli, říká řád jasně: „A tak, kdož postupují s miesta, ti Boha potupují, bratří sstrašují, nepřátel posilňují.“

Ničeho neber sám

Další článek řádu zakazoval bojovníkům brát „lúpežův nepřátelských , zvláště dokudž by boje nedokonali…“

To mělo logiku ne biblickou, ale strategickou. Hejtmani dobře věděli, že když bojovníci nedokončí boj a každý se sám rozběhne za kořistí, zbývající nepřátelé je jednoho po druhém pobijí.

Proto pátý článek řádu bojovníkům přikazuje, aby „proti zápovědi boží a starších nic sobě nezatajovali krádežně z lúpeže nepřátelského“.

Do boje nalačno

Rovněž na životosprávu se bojový řád zaměřoval, a sice šestým článkem. Žádný z bojovníků neměl holdovat obžerství, nemírnému pití a hodování, protože by se z nich stali lenoši. Kdykoliv starší vojska nařídí, budou se bojovníci postit přesně tak, jako to ve Starém zákoně udělali Ninivitští a naklonili si tím Boha.

Dále pozor při výběru bojovníků. Pozor na boháče, šlechtice, konjunkturalisty a vůbec všechny, kteří mocným podlézají. Všude, kde se vetřou do čela armády, vytvoří si kolem sebe loajální partičky a vojsko rozvrátí.

Stejně tak pozor na každého, kdo chce bojovat jen pro svou osobní slávu. Chce tím získat vliv, aby ho pak ostatní považovali za pána. Správný táborita takové lidi mezi sebe nepřijímá, nýbrž bděle je odhaluje a hubí.

Všude hledej bratry

Závěrečný bod varuje před ukvapeným pleněním. Neškoď všem nepřátelům napořád, nýbrž ptej se, jestli se někdo z napadených nerozhodl přijmout táboritské myšlenky za své. Takové jedince vysvoboď z rukou nepřátel a vezmi je v ochranu. Tolik první část bojového řádu.
Druhá část byla ideologická. Bojovníci mají především poslouchat kázání a řídit se božími příkazy. Před bojem se modlí a „mají poslušni býti vódce neb zprávce vyvoleného k boji“.

A na závěr řádu ještě znovu o kořisti. Ta má být všechna snesena na jednu hromadu a velitel ji rozdělí mezi bojovníky.

Ach to víno . . .

Jak krásné ideály nejstaršího husitského vojenského řádu! Avšak na tábority v Praze číhal ještě jeden nepřítel, zákeřnější než křižáci. A sice dobré víno. Domácí a rakouské. Před ním je neochránila ani boží pomoc, ani článek bojového řádu číslo šest.

Totiž ještě dříve, než Praze přišli pomoci spřátelení husité, z města utekli bohatí měšťané a němečtí patricijové. Ve svých domech zanechali obci velké zásoby jídla a hlavně vína. Drahého vína, na které táborští bojovníci – pocházející z řad venkovské a městské chudiny, drobných sedláků a řemeslníků – nebyli zvyklí, protože na ně nikdy neměli.

Skutečnost, že se jim takové víno vůbec dostalo do rukou, by se dala z jejich pohledu vysvětlit tím, že prověřovali, zda v Praze nezůstaly hříšnosti, jež má správný táborita potírat.

Pražské obyvatelstvo pak jistě s údivem i poťouchlostí sledovalo, jak někteří boží bojovníci místo aby hříšné nápoje vylévali, sami si je nalévají do úst. Opíjeli se muži i ženy. Vína byla hojnost nejen v domech boháčů, ale i ve sklepích klášterů, které husité při své pražské výpravě plenili.

Josef Musil