Moc toho nenamluví, ale je vidět, že gymnastika jí moc baví, i když to prý někdy trochu bolí. Trénuje čtyřikrát do týdne a tříhodinové tréninky jí prý uběhnou jako nic. Jde ve stopách svojí maminky a brzy by se chtěla naučit salto vzad. Její největší soupeřka je z Jindřichova Hradce. Vždycky se spolu střídají o první a druhé místo.

V kolika letech jsi uměla hvězdu?
Nevím. Asi v šesti? Naučila jsem se ji, až když jsem začala chodit na gymnastiku. Nebo možná v pěti.

Takže jak dlouho už chodíš na gymnastiku?
Rok jsem chodila do Tučap a teď chodím rok do Sezimáku. Trénujeme v tělocvičně ve škole.

Koho to napadlo?
Asi mamku. My jsme se tam zašly spolu podívat a mně se to moc líbilo, tak jsem začala cvičit. Já jsem ale vždycky ráda cvičila. Už ve školce. Šly mi třeba kotrmelce. Dozadu i dopředu. Moje mamka taky dělala gymnastiku. Ale jenom tu školní. Já už v Sezimově Ústí dělám klubovou.

Řekni, bolí gymnastika?
Někdy. Když třeba spadneš. Skočíš a dopadneš na hlavu, nebo špatně na nohu. A někdy bolí svaly i z tréninku.

Jak často musíš trénovat?
Chodila jsem čtyřikrát týdně. Teď nám odjela trenérka, takže trénujeme jen dvakrát týdně, ale až zase přijede, budeme mít čtyři tréninky za týden. Trénink trvá od čtyř do sedmi. Ale jak cvičím, tak to uteče jako nic. Nejdřív se musíme rozcvičit, pak děláme třeba stojky, držený stojky, přemet vzad, klidně i tři za sebou. A taky jezdíme na soustředění. O prázdninách na týden. Myslím, že do Plzně. Příště prý pojedeme na Hlubokou.

Co bylo zatím pro tebe nejtěžší se naučit?
Asi špicar. To si sedneš do placky, pak musíš zvednout zadek a pomalu do stojky.

Jak dlouho jsi to musela trénovat?
Zkusila jsem to. Nejdřív mi to vůbec nešlo, pak jsem to ale trénovala a najednou to šlo.

A co jsi se naučila jako první?
Most. Most ze stoje. Teď už se z něj umím překlopit na druhou stranu.

Jaké nářadí máš nejraději?
Bradla.

Ty už jsi určitě byla na nějakých závodech.
To byla, mockrát. V Sezimáku jsem byla první a ve Veselí taky první. Jinak jsem ale vždycky druhá. Vždycky je lepší Karolína Hanzalová z Jindřichova Hradce. My se vlastně střídáme. Někdy jsem první já, někdy ona. Je to taková moje soupeřka.

Míváš trému, bojíš se?
Jo. Musím to vždycky rozdýchat. To trochu pomůže. A když už pak cvičím, nestačím na trému ani myslet.

Stalo se ti někdy, že jsi upadla při závodech?
Jo. Jednou z kladiny na závodech v Jindřichově Hradci. Nakonec jsem ale i přesto skončila druhá. Ale kdybych tehdy nespadla, vyhrála bych.

Kolik už máš doma medailí?
Pět medailí a dva poháry. Ale jednu medaili mám z atletiky.

Ty děláš ještě atletiku?
Nedělám. Jenom jsem byla na závodech a vyhrála jsem v běhu.

A stíháš vůbec ještě něco jiného než gymnastiku?
Chodila jsem taky na keramiku do domečku. To teď ale skončilo. Budu zase chodit po prázdninách. Vyrobila jsem už třeba vázu nebo taky hrnek.

Špici už ses naučila, co je teď pro tebe takový oříšek, co by ses chtěla naučit?
Salto vzad. Jednou jsme ho zkoušeli s trenérem. Když mě chytá, tak to jde. Nebo třeba toporný salto vzad. To je stejné jako normální salto, ale s narovnanýma nohama. To se musíš strašně moc odrazit.

Stane se ti někdy, že jsi trochu líná, že se ti nechce cvičit, že nechceš trénovat?
Jo někdy. Jednou jsem taky mamce říkala, že se mi nechce, ale stejně jsem musela. Mě to ale moc baví.