Už se stalo pravidlem, že když chcete někomu v Táboře vysvětlit, kde je Truhlářská ulice, řeknete, že je to tam, co je ateliér Gražyna. A on už tam přitom dvanáct let není. Nevadí, říkejte to klidně dál, neboť od letošního listopadu na stejné adrese najdete Ateliér Gražyna znovu. Výtvarnice a designérka Gražyna Kaletová se totiž vrací do Tábora a hodlá ve svém ateliéru nabízet mnohem víc než kdysi. Nejen výtvarné umění, ale i dekorativní práce včetně nábytku, lamp, obrazů a šperků. Kromě své tvorby bude uvádět i práce spřízněných autorů a dílen. Širokou nabídkou hodlá uspokojit jak náročné milovníky umění, tak běžné zájemce, kteří si chtějí pořídit hezké věci za příznivou cenu.

Svoje autorské práce podepisujete uměleckým jménem Job D. Grash (čti: džob dý graš). Je v něm schované nějaké poselství?
Ano, zakódovala jsem do něj odkaz na to nejmilejší a nejdražší, co mám — na mou rodinu. Jméno Job jsem vytvořila z počátečních písmen křestních jmen mých synů, kteří se jmenují Jonatan, Ondřej a Benjamin. Následující písmeno D. zastupuje jméno mého manžela Daniela. A konečně Grash, to je zkratka mého jména Gražyna. Tenhle pseudonym jsem si dala před deseti lety.

Bylo to opravdu třeba? Vždyť jméno Gražyna Kaletová je v Čechách určitě jedinečné…
To je pravda, ale v mém rodném Polsku mě pod tímhle jménem nikdo nezná. Když jsem odtud ve čtyřiadvaceti letech odcházela, byla jsem už na polské hudební scéně dobře známá pod svým dívčím jménem Grażyna Pawlas. V Čechách mě zase nikdo nezná jako Pawlas. Proto jsem to vyřešila pseudonymem.

Kdyby vám někdo třeba ve vašich patnácti letech řekl, že se přestěhujete do Tábora, věřila byste tomu?
Určitě ne. V té době jsem se zrovna z ateistky stala křesťankou. O emigraci jsem začala uvažovat, až když jsem byla dospělá. Ale to jsem do Čech vůbec neměla namířeno. Než jsem si vzala svého manžela, toužila jsem odjet do Kanady. Dosáhla jsem dobrého vzdělání i praxe a přátelé mě přesvědčovali, že bych se uplatnila ve světě. Já totiž v Polsku pracovala v oblasti technické medicíny a dosahovala jsem úspěchů i na mezinárodní úrovni. A taky jsem chtěla studovat teologii, jenomže komunističtí úředníci mi to nepovolili a ještě mě označili za nábožensky nebezpečného člověka. Tehdy už jsem veřejně vystupovala se svými písněmi o víře. Jazzový styl mé hudby se příliš nehodil pro účinkování v kostelech, a proto jsem vystupovala převážně ve vysokoškolských klubech. Nahrála jsem i dlouhohrající desku, která vyšla v Londýně.

Proč jste se nakonec octla v Čechách?
Protože jsem na studentském táboře poznala jednoho mladíka jménem Daniel. Bylo to kolem roku 1975. Vedla jsem tam mezinárodní tým studentů a mezi nimi byl jediný Čech. Neobvyklá věc. V 70. letech totiž Češi do Polska téměř nesměli jezdit. Dozvěděla jsem se od něj, že se k nám dostal tak, že načerno přelezl hory. Taková odvaha! A navíc uměl hrát na sedm hudebních nástrojů, což bylo imponující. Čtyři roky jsme spolu kamarádili a pak kamarádství přerostlo v lásku. To už jsem sice odhalila, že na každý z těch sedmi nástrojů umí hrát jen trochu, ale také jsem poznala, jak má dobrý charakter a že je pracovitý, hodný a stálý. Do Kanady se mnou nechtěl. Jednak věděl, že by ho tam z tehdejšího Československa nepustili, a jednak — řekněme to na rovinu — vůbec nemá rád změny. Chtěl mě mít v Čechách, kde má své kořeny, a já mu vyhověla. Po svatbě v roce 1979 jsem za ním odešla.

Výtvarné práci jste se začala věnovat až v Čechách?
Máte pravdu. Začalo to v roce 1981. V té době manžel dokončil teologická studia a působil jako kazatel ve Veselí nad Lužnicí. Potřebovala jsem si přivydělat, a tak jsem si vzpomněla na tkaní, kterému jsem se naučila od maminky. Tkala jsem gobelíny, byl o ně zájem, ale práce na každém kusu trvala strašně dlouho. Začala jsem zkoušet různé výtvarné techniky, pracovala jsem s přírodními materiály, se dřevem, kameny a hlavně s kůží. Kůže mě jako materiál nadlouho zaujala — má podobné vlastnosti jako dřevo. Vyráběla jsem z ní šperky, obrazy, lampy, kabelky a mnoho dalších věcí. To už bylo v roce 1989, kdy jsme si koupili dům v Táboře a následujícího roku jsem v něm otevřela prodejní ateliér. Lidem se výrobky z kůže líbily a kupovali si je. Postupně jsem otevřela galerie v Praze a v Ústí nad Labem. Pro dlouhodobou nemoc a únavu jsem pak svou galerijní činnost ukončila, ale v malování jsem pokračovala. Teď cítím, že je správný čas otevřít svůj ateliér a začít znovu.

Jak to děláte, že vaše obrazy i výrobky z kůže mají stejný styl, přestože jde o odlišné techniky tvorby?
Myslím, že když je někdo umělecky silná osobnost, pak jeho autorský rukopis bude jasně čitelný ve všem, co vytvoří. Miluji vynalézavost a sázím na intuici. Baví mě pořád něco nového objevovat. Proto nemaluji jen běžné olejomalby na plátně, ale kromě plátna používám i kůži, papír a látky a ty teprve pak pokryji malbou olejem nebo akrylem. Teď mě baví pracovat i s kovem.

V době, kdy jste nevedla galerie, jste tedy pilně tvořila…
A nejen to. Začalo mě bavit vytvářet interiéry. Před dvěma lety jsem vystudovala design interiéru na pražské umělecké škole AVE ART. Baví mě realizace různých typů bytových i nebytových prostor. Právě na tom bude postavena filozofie mého táborského ateliéru. A taky musím povědět, že nebýt mého manžela, rozhodně bych tohle všechno nezvládla udělat. Výborně se doplňujeme.

Malujete převážně abstraktně. Proč se vyhýbáte realismu?
Málokterá realistická malba je povedená. Vždycky jsem si říkala, že nebudu malovat obličeje ani stromečky. Ale přišlo období, ve kterém jsem začala malovat tváře žen. Trvalo to tři roky — vnitřně jsem potřebovala vyjádřit svoje emoce skrze tyto obrazy. A pak jsem se zase vrátila k abstrakci. Zobrazuji tvary a jejich náznaky a těší mě pracovat s barvou.

Vkládáte do své tvorby i náboženské motivy?
Vůbec ne. Jediné, na co dbám, je, aby má práce působila klidným a souladným dojmem.

Překvapilo mě, že jste se stala křesťankou v patnácti letech. To ve věřícím Polsku asi nebylo běžné…
U nás doma to bylo po stránce víry zajímavé. Tatínek byl sice katolicky založený, ale maminka vyznávala ateismus. Měla židovské předky. Židé, kteří přežili válku, se pak ve své většině k žádné náboženské skupině nehlásili, vyhovoval jim ateismus. Maminka byla v této věci hodně horlivá a už odmalička nás děti vedla k bezvěrectví. Tatínek jí v tom nebránil. Do kostela jsme chodili jen o Vánocích a Velikonocích, a to proto, abychom nepohoršovali sousedy. A pak se to stalo. V necelých patnácti letech mě moje kamarádka pozvala na tábor mladých protestantských studentů. Tam jsem se poprvé potkala s lidmi, kteří víru doopravdy prožívali. Nejdřív jsem si myslela, že si svoje prožitky jen vymýšlejí, a zajímalo mě, jestli to, co mají, je opravdové a jestli Bůh může přijmout i mě. Několik dní jsem si tedy opakovala: „Bože, jestli existuješ, dej mi to poznat jako ostatním.“ Nic. A nejednou, v předposlední den akce, jsem pocítila neuvěřitelně silnou potřebu modlitby. Ale já se neuměla modlit! A tak jsem poprosila jednu holku, ať se za mě pomodlí, protože chci uvěřit v Boha a nevím, jak to vyjádřit. Ona se tedy pomodlila a díky jejím slovům jsem poznala, že mě Bůh opravdu přijal. Dotkla se mě jeho láska. Od té doby, a to je mi čtyřiapadesát, jsem už nikdy nezapochybovala, jestli Bůh doopravdy je. Snažím se svou víru prohlubovat a upevňovat. S Bohem je život mnohem snadnější a šťastnější než bez něj. Dobře vím, že mě těžkosti neminou — a přiznávám, že mě dosud opravdu neminuly — ale zároveň vím, že Bůh je v takových okamžicích se mnou a dává mi sílu, abych se poučila z chyb a šla dál.

Gražyna Kaletová
Narodila se v Gdaňsku.
Ráda objevuje talenty v mladých lidech a dodává jim tvůrčí odvahu.
Jejím manželem je kazatel Církve bratrské Daniel Kaleta.
Má tři syny a rodina je pro ni hodně důležitá.
Její tvorbu najdete na webových stránkách www.grash.net.

Josef Musil