Málokteré slovo se mi v těchto dnech vybavuje častěji, nežli “mačkadlo”. Poprvé jsem na něj narazil před mnoha lety, a považoval jej za naprosté sci-fi. Aby také ne, když pocházelo z knihy Antropoložka na Marsu, ve které neurolog Oliver Sacks popisoval mimořádné případy svých pacientů. Jedním z nich byla i autistka a chovatelka krav Temple, u jejíž postele se nacházel velmi neobvyklý kus nábytku. "Co je tohle?" zeptal se jí Sacks. "To je moje mačkadlo," odpověděla mu Temple a začala popisovat, jak takový stroj - nahrazující lidský dotek a objetí - funguje.

Příběh o “objímadle” mi ve své době přišel jako naprostá kuriozita a odchylka od normálu. O tom, že se “mačkadlo” stane rozšířenou a všeobecně poptávanou skutečností, jsem neměl ani tušení. A neuvědomoval jsem si to až do chvíle, než jsem před pár dny zahlédl fotografii speciální “objímárny” z domova pro seniory v Bergamu, v níž se mohli lidé navzájem dotýkat bez nebezpečí přenosu nákazy.

Je mi jasné, že nás společenské rozestupy a fyzická vzdálenost navzájem chrání. Na straně druhé nás však odcizují a mnohdy nám i znemožňují péči o naše blízké. Lidské zdraví, ve své širší definici, totiž zahrnuje i pocit životní pohody a k ní asistenční či lékařský dotyk nestačí. Lidé, podobně jako ostatní primáti, využívají pestré palety dotyků k útěše, vzájemnému konejšení, usmiřování, ale také k posílení spolupráce, loajality a přátelských vazeb.

Zatímco lidé trpící onemocněním COVID-19 mohou dočasně ztratit čich a chuť, dotekově je omezen každý z nás. Nové technologie sice slibují objímání na distanc a na trhu jsou k dostání “elastická trička” s naprogramovaným objetím naší babičky, ale vřelý člověčí kontakt je prozatím nenahraditelný. “Po pandemii se budeme obtížně vracet ke starým způsobům objímání i podávání rukou,” domnívají se neurovědci Wold a Böhmeová. Nezavládnou však namísto nich nové bezdotykové pořádky? Já doufám, že ne, ale jisté je nyní jen jedno: prozatím zůstáváme “nedotknutelní”.