Galerie Za Vrátky už není za vrátky, ale v Pražské ulici

Táborská galerie Za Vrátky je v novém. Sedmý rok své činnosti zahájili 20. září v domě číslo 225 v Pražské ulici. Ze svého původního působiště v Truhlářské ulici si přinesli zavedený název a především touhu nabízet co nejvíc dobrého umění běžným kolemjdoucím a návštěvníkům Tábora. Spolupracují s více než sedmdesáti českými výtvarníky, malíři, skláři, keramiky a řezbáři.
Proč mluvíme v množném čísle? Protože galerii vedou dvě spolumajitelky. Ilona Rechtigová a Hana Kálalová. A právě druhou jmenovanou jsme pozvali k rozhovoru.

Umíte malovat?
Vůbec ne, ale výtvarné umění mám hodně ráda.

A proto jste si otevřela právě galerii?
To přišlo před sedmi lety tak nějak úplně samo. Tehdy jsem pracovala ve firmě svého manžela, věnovala jsem se hlavně ekonomickým záležitostem, ale chtěla jsem něco ve svém pracovním životě změnit. V té době jsem se seznámila s místní výtvarnicí Gražynou Kaletovou a ona sama nějak vycítila, že bych mohla vést právě galerii. Její nápad se mi zalíbil. Paní Kaletová mi nabídla, že si můžu galerii otevřít v jejím domě a dala mi kontakty na několik dobrých výtvarníků. Intuice mi říkala, že by to mohlo vyjít, ale nechtěla jsem se do takového podniku pouštět sama. A tak jsem pro to nadchla i svou sousedku Ilonu Rechtigovou. Dobře se známe, obě jsme ze Želče a bydlíme v domech naproti sobě. Věděla jsem o ní, že se jí také líbí obrazy a našla jsem v ní opravdu dobrou společnici.

Kdo vymyslel název Za Vrátky?
Já. Návštěvníci k nám totiž vcházeli vrátky přes půvabný dvoreček. On je ten název také trochu poplatný mému původnímu povolání. Jsem bývalá učitelka mateřské školy a dodnes mám tendenci vysvětlovat věci názorně. Když se mě pak někdo zeptal, kde naše galerie sídlí, vysvětlila jsem, že je to za těmi vrátky u domu naproti Střelnici, a hned bylo jasno . Název má i symbolický význam. U nás mají otevřená vrátka všichni dobří výtvarníci a lidé, kteří mají o umění zájem.

Dařilo se vám hned od začátku?
Dá se říct, že ano, a to hlavně proto, že jsme si nekladli žádné velké cíle. Já jsem konzervativní realistka a řekla jsem si, že to prostě jen zkusíme. Vlastně o nic nešlo — obrazy jsme přijali jako zboží do komise, a jediné, na čem jsme mohli tratit, kdyby se nám nedařilo, bylo nájemné. Čekalo nás ale milé překvapení. Jakmile jsme otevřeli, přišli k nám výtvarníci a nabídli svoje díla. Převažovali ti, kteří opravdu uměli. Hned jsme měli co vystavovat a samozřejmě i prodávat. Nikdo nás nesponzoruje, musíme se sami otáčet, abychom se uživili, ale naštěstí se to daří.

Proč jste od vrátek přesídlili do Pražské ulice?
Brzy jsme se do místního kulturního povědomí dobře zapsali; o tom svědčí fakt, že svoje práce nám nabízejí další a další autoři. Už před dvěma lety jsme si uvědomili, že k vystavení všech artefaktů potřebujeme víc místa. Obrazy se tísnily velmi blízko sebe a divákům před očima poněkud splývaly, což jim ubíralo na důstojnosti. To bylo vůči jejich autorům nefér. Vždyť každý, jehož práce se rozhodneme nabízet, je jako tvůrčí osobnost jedinečný a zaslouží si trochu místa jen sám pro sebe. Proto jsme se začali rozhlížet po větších prostorách.

Podle čeho jste si nové působiště vybrali?
Opět díky intuici. Mé kolegyni a mně se prodejní prostor v domě číslo 225 zalíbil přibližně právě před dvěma lety, když jsme si začaly uvědomovat, že pro galerii potřebujeme víc místa. Tehdy tu sídlila jiná firma. Chodily jsme okolo a říkaly jsme si: „Tohle je tak pěkné místo, tady by se nám naše galerie líbila.“ A ono se to opravdu stalo. Dům je majetkem města, předchozí firma z něj odešla a město vypsalo výběrové řízení na dalšího nájemce. Ani jsme s kolegyní nedoufaly, že vyhrajeme, a ono to vyšlo.

Máte nějaký klíč při výběru autorů?
Ano, naším cílem je nabízet za přijatelnou cenu dobré umění. Prostě artefakty, které si lidé dají do bytu a bude je pak těšit, když o ně zavadí pohledem. To, co nabízíme, já charakterizuji jako střední proud ve výtvarném umění. Jsou to obrazy a umělecké výrobky, které stylově zahrnují rozpětí od současné klasické malby až po lyrickou abstrakci. Důležité je, aby z takových věcí na lidi dýchala pozitivní energie a dávala jim zapomenout na problémy každodenního života.

Depresivní obrazy tedy nenabízíte…
Nenabízíme. Ne proto, že bychom těmi dobrými snad opovrhovali, ale naši návštěvníci je sami odmítají. Na zkoušku jsme vystavili několik kvalitních obrazů, ze kterých čišela deprese. Lidé se od nich odvraceli a nekupovali si je. On totiž každý obraz potřebuje i svoje prostředí a specifický okruh zájemců. Obrazy, o kterých mluvím, se třeba dobře uplatní na výstavách alternativního umění, ale k nám se nehodí. Jen někdy nevím, jak jejich autory zdvořile odmítnout, protože někteří bývají náchylní ke vztahovačnosti. Občas se tedy uchyluji k milosrdné výmluvě, že máme plno a další obrazy už by se nevešly.

Platí pořád ještě, že mladí lidé mají rádi modernu, zatímco ti starší klasiku?
Řekla bych, že se to obrátilo. Současní starší lidé spíš vyhledávají modernu, na kterou jsou zvyklí, vždyť byla vůdčím stylem 20. století. Mladí lidé, kteří k nám chodí, obdivují spíš klasičtější malbu. Možná je to jejich snaha o návrat k pevným jistotám, alespoň v umění.

Jak dlouho obrazy vystavujete, než je případně autorům vrátíte?
Pokud se obraz neprodá, začneme o jeho vrácení uvažovat zhruba po půlroce. Když se mi některý hodně líbí, dám mu delší šanci. Pokud si ho i přesto nikdo nekoupí, začnu kolem něj chodit a říkat si: Ty jsi tak dobrý, a přitom už tady jsi takovou dobu, jak je to možné? Představte si, do několika málo dnů se objeví zákazník, který se zastaví právě před zmíněným obrazem a koupí si ho. Anebo si pro něj dokonce přijede z daleka.

Kteří autoři vaší galerie jdou dobře na odbyt?
Zájem je například o práce Františka Dobeše, Soni Lebedové, Vlasty Švejdové nebo Taťány Ruprichové. Ale naší letitou stálicí je táborský malíř Jaroslav Vašta. Zajímavé je, že jeho obrazy přitahují zákazníky všech věkových kategorií. Někteří po jeho dílech natolik touží, že i když na koupi obrazu zrovna nemají peníze, zamluví si ho tady a chodí ho postupně splácet, aby jim ho nikdo nepřebral. Teď si zrovna jeho obraz jedna paní splácí.

Co návštěvníky na Vaštově tvorbě tolik přitahuje?
Tuhle otázku jsem si znovu položila docela nedávno, když jsem si všimla několika hodně mladých lidí, jak soustředěně pozorují jeho obraz ve výloze. On maluje hlavně potemnělá zákoutí stylem pozdního romantismu. Z jeho malby dýchá osvobozující samotářství, starosvětská zabydlenost a ozvěna dávných vzpomínek, které nám vyprávěli třeba naši prarodiče a nám při tom bylo hezky. Navíc se jeho obrazy dobře vyjímají jak v moderních bytech, tak v interiérech zařízených v retro stylu. Sama jsem si to ověřila — i mně Vašta „visí“doma.

Kterého autora vy osobně máte nejraději?
Já mám ráda modernu, ale kdybych si měla vybrat mně nejmilejšího malíře z naší galerie, byl by to Jan Dvořák. Vzpomínám si na něj, jak k nám přišel se svými obrazy poprvé. Choval se velice skromně, a když se představil, vůbec neřekl, že je akademický malíř. Jen se zeptal, jestli se nechci podívat na jeho obrazy. Podívala jsem se na ně a mohla jsem jenom říct: „Tak tohle bereme.“ Já už totiž při jednání s výtvarníky dávno zjistila, že čím víc poctivého řemesla a upřímných emocí do svého díla vkládají, o to víc jsou pak jako lidé skromnější.

Kdo ve vás probudil lásku k výtvarnému umění?
Táborský malíř Karel Svoboda. Velmi skromný a výborný člověk. Jeho obrazy nabízíme v galerii také a je o ně zájem. Bohužel už zemřel. Jemu vlastně nejvíc vděčím za to, čím teď jsem. Když jsem studovala, on mě vyučoval výtvarnou výchovu. Dokázal pojmout vyučování natolik zaujatě a přesvědčivě, že jsem z jeho hodin odcházela s hlavou v oblacích a těšila se na další lekci. Pak jsem ho dlouho neviděla a potkala jsem ho až asi po dvaceti letech. Hned jsem se k němu přihlásila a s radostí jsem mu řekla, že máme galerii. Ochotně nám radil při výběru autorů. Ukazovala jsem mu obrazy a ptala jsem se, jestli jsou dobré nebo ne, a musím říct, že jsem se s jeho názorem v duchu vždycky shodla. Nebyla jsem při tom ale na sebe pyšná; vždycky jsem hned v duchu musela poděkovat jemu, svému bývalému panu učiteli za všechno, co mě kdysi naučil. I když — učím se samozřejmě pořád.