Kdo jste ještě nebyl v Těchobuzi a nenavštívil tamní Galerii Bernarda Bolzana, máte zítra jedinečnou příležitost. 230. výročí narození muže, který jí propůjčil jméno, tu oslaví vernisáží, přednáškami a slíbené je i překvapení.
Program začne v 15 hodin. „Z několika zasvěcených sdělení se dozvíme mnoho nového o Bolzanovi a jeho žácích. V průběhu setkání bude zahájena také výstava obrazů Vladimíra Vondrejse „Národ sobě“ a pochopitelně bude možné navštívit i trvalou expozici o Bernardu Bolzanovi, která bude obohacena o několik nových knih a o překvapení vytvořené k této příležitosti,“ láká návštěvníky vedoucí Informačního centra a Galerie Bernarda Bolzana Luděk Hovorka.
Galerie má totiž přislíbeno, že editor jedné z nových knížek věnovaných Bolzanovi ji bude rozdávat na požádání účastníkům setkání.
Na oslavě výročí tohoto významného myslitele 19. století o něm promluví několik osobností. Alena Šolcová seznámí návštěvníky setkání s Bolzanovým přínosem matematice a o snahách získat jeho pozůstalost v 19. a 20 století. Marta Vlasáková bude mluvit o Bolzanově logice, o jeho žácích promluví Kamila Veverková. Dalším hostem sobotní akce bude Wendy Drozenová s přednáškou o atanazii a děkan Husitské teologické fakulty Karlovy univerzity Jan Blahoslav Lášek.
„Pan profesor promluví o Bolzanových křesťanských východiscích a představí novou knihu kolektivu autorů, která se váže k nedávnému bolzanovskému sympoziu,“ doplnil informace o programu Luděko Hovorka.
Bernard Bolzano pobýval v Těchobuzi na zámku u rodiny Hoffmannů v letech 1825 až 1841. Pro potřeby galerie, která byla zřízena v rámci projektu Probouzení Těchobuze s podporou Evropské Unie a Kraje Vysočina, byla přispůsobena budova bývalé zámecké sýpky s původně dochovaným sklepem a nosnými trámy.
Bernard Bolzano se narodil 5. 10. 1781, tedy v roce nad jiné významném, neboť v jeho průběhu Josef II. zrušil nevolnictví, byl vydán Toleranční patent a vyšlo první vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu. Bolzanův otec přišel do Čech z italské Nessy již v dětství. Dědeček Bolzanovy matky přišel do Prahy z Dolních Rakous. Bolzano vystudoval piaristické gymnázium s vynikajícím prospěchem. Profesor Seibt jej uvedl do německé racionalistické filozofie reprezentované Leibnizem a Wolffem. Matematik Vydra v něm probudil lásku k vědě, ve které později Bolzano vynikl. Své rozsáhlé základy filozofie, matematiky, přírodních věd a literatury si však gymnazista vybudoval samostudiem. Na filozofické fakultě Pražské univerzity se odehrává v Bolzanovi vnitřní souboj o životní určení, boj mezi jeho matematickým nadáním a teologií.
V prvním kole zvítězila teologie. Na podzim 1800 přechází na bohosloveckou fakultu, i když není o hodnotě a smyslu náboženství zcela přesvědčen. Bolzano doufá, že studium mu pomůže nalézt odpověď na tyto otázky. Nakonec však dochází k závěru, který je do určité míry v rozporu s církevní tradicí a teologickými dogmaty. Své poslání spatřuje v šíření osvěty, v mravní výchově a úsilí za zmírňování bídy a strádání prostých lidí. Domnívá se, že úkolem vrchnosti by měla být péče o blaho poddaných. Jeho víra v užitečnost náboženství spočívá na přesvědčení, že zvelebování blaha lidí je prvořadou povinností.
Není divu, že po jmenování Bolzana profesorem náboženské vědy na filozofické fakultě došlo záhy ke konfliktu s ideologií rakouské monarchie. Bigotní císař František I. doufal, že zřízení stolice náboženské nauky pomůže potlačit liberální myšlení , které se s osvícenskými tendencemi začalo v monarchii vzmáhat, zatímco Bolzano začal hlásat své osvícenské mravní ideály v domnění, že tím nejlépe slouží poslání církve a blahu věřících. Tak byl vlastně roku 1805, kdy císař potvrdil Bolzanvo jmenování profesorem náboženské vědy, odstartován vleklý proces, který končí Bolzanovým sesazením na přelomu roku 1819 a 1820.
Boj o Bolzana
Dlouholetý zápas za Bolzana, na kterém se podílelo české gubernium, pražské arcibiskupství, vídeňská univerzita, dvorská studijní komise, státní rada, římský nuncius, císařův zpovědník a sám císař František I., nemluvě o jednotlivých obhájcích Bolzana, mezi nimiž bezesporu vyniká Dobrovský, vlastně ještě sesazením Bolzana nekončí. Formálně je boj uzavřen až roku 1825 tím, že Bolzano na zvláštním zasedání pražské konzistoriální komise složil předepsané vyznání víry. Byl to jakýsi náznak podřízení se, ale jasného odvolání názorů od Bolzana církev nikdy nedosáhla. Papežská kurie neuspokojená tímto výsledkem zesiluje postih tím, že Bolzanovy projevy věnované akademické mládeži dává na index zakázaných knih (1828) a obdobně nakládá i s jeho přednáškami náboženství, které vydali jeho věrní žáci roku 1834 v Bavorsku.
Přes veškerá příkoří se však nepodařilo Bolzana zcela izolovat. Boj vlastně skončil pro Bolzana i lidstvo dobře, neboť vrhl Bolzana do povinného klidu a soustředění na jiné problémy. V druhém kole teologie s ostatními Bolzanovými zájmy boj prohrává. Pražské povinnosti spojené s výukou a výchovou násilně končí. Bolzano opouští Prahu a po řadě peripetií končí v Těchobuzi (1823-41), kde se může soustředit na svou práci pod záštitou rodiny Hoffmannových. Paní Anna Hoffmannová, manželka hostitele se mu stala věrnou posluchačkou, inspirátorkou a pečovatelkou. Chatrné Bolzanovo zdraví vyžadovalo po vysilujícím boji tuto péči více, než kdykoli v minulosti. Plodné roky v tichém prostředí věnoval matematice, logice a úvahám o lidském poznání a spravedlivějším společenském uspořádání. Svá díla psal německy. O jejich vydávání se starali jeho žáci a přívrženci. Řada jeho děl vyšla až po jeho smrti roku 1848 v Praze, kde strávil poslední léta svého života.
Roku 1841 se na doporučení Palackého stal sekretářem matematické a filozofické sekce Královské české společnosti nauk. V tomto období se věnoval paradoxům nekonečna a připravil řadu přednášek matematického, geometrického, fyzikálního, filozofického, jazykovědného a estetického zaměření, z nichž některé byly později vydány tiskem. Nevyhýbá se ani politickému dění a problematice národního obrození.
V knize polistopadového rektora Univerzity Karlovy profesora Palouše „Česká zkušenost“ je Bolzano poměřován s největšími mysliteli v českých dějinách, Komenským, Masarykem a Patočkou.
Jejich společným jmenovatelem je věrnost evropské křesťansko- vědecké tradici, filozoficko-pedagogické zaměření zasnoubené s odborností a uplatnění pedagogických a filozofických idejí v občanském životě. VLADIMÍR VONDREJS
