Obec Dražice patří bez nadsázky mezi nejhezčí na Táborsku. Je mimo jiné výjimečná i tím, že v jejím katastru se nachází sedm zahrádkářských osad, což je do jisté míry rarita. V osmdesátých letech minulého století je pomáhal zakládat také František Anděl (64) z Tábora. Dodnes je majitelem zahrádky a chaty v osadě Za Kostelem, v níž je hezkou řádku let také předsedou osadního zahrádkářského výboru. Možná i proto, že patří mezi největší pěstitele.

Teda letošní úroda paprik se vám nebývale vydařila. Nebo to je vaše specializace a daří se jim u vás každoročně?
Pěstování paprik je určitě mojí největší zálibou a troufám si tvrdit, že se jim u mě daří každým rokem. Letos to bylo náročnější, první várku, co jsem zasadil do skleníku, zničil nenadálý květnový mráz. Nakonec se ale podařilo některé zachránit, jiné jsem si dopěstoval nebo dostal. Obvykle si je ale předpěstuji sám ze semen z vlastní úrody paprik.

Pocházíte ze severu Čech, z Děčína. To jste si dovezl pěstební postup právě odsud?
To ne. Já jsem se tam narodil a žil s rodiči. Ale oženil jsem se a šel s manželkou Lídou do Tábora. Ona tam jezdila ke svému strýci a mně se líbila už jako malá holka. Tak jsem si počkal až povyroste. Znali jsme se a nakonec slovo dalo slovo. Ale tehdy jsem ještě o zahrádkaření neuvažoval.

To asi nebylo úplně snadné začínat v cizím prostředí. Kde jste tehdy pracoval?
Začínal jsem u Českých drah jako elektrikář, tím jsem se vyučil. To bylo v roce 1969, tedy v době, kdy jsem se oženil. O rok později jsem nastoupil k policii, potřebovali jsme byt, tak to bylo jasné rozhodnutí. Nastoupil jsem na dopravku a docela mi to vyhovovalo. Pak jsem absolvoval základní policejní školu, pak jazykovou školu, nakonec důstojnickou a těsně před revolucí jsem studoval i vysokou.

To patrně znamenalo i nějaký postup. U dopravky jste asi neskončil?
Neskončil, v roce 1978 jsem se stal policejním vyšetřovatelem. A následně jsem studoval právě vysokou školu. V roce 2002 jsem odešel do důchodu.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste pracoval jako policejní vyšetřovatel?
Dobře. Byla tam bezvadná parta lidí, kterým opravdu šlo o výsledky ve vyšetřování. A měli jsme je. Samozřejmě jsme měli jiné technické možnosti než mají současní kriminalisté. Ale jaká je tam situace nyní, to opravdu nevím, nesleduji to. Samozřejmě se ledacos dozvím z tisku, ale o naší práci se tehdy ani moc nemluvilo, ani moc nepsalo. Jen když došlo na nějaký výjimečný případ, o němž se ve společnosti vědělo. Jinak to byla spíše rutinní práce, možná by se dalo říci mravenčí.

Který případ vám natolik utkvěl, že jste na něj nezapomněl?
Vzpomínám si na jednoho klienta z Brna, jistý Matula, který mi říkal: Pane Anděl, já dokážu tak rychle otevřít auto, že to ani nepostřehnete. A do pěti minut byl opravdu pryč. Tedy ne že by nám ujel, ale fakt byl svým způsobem machr. Jinak si na ty své klienty občas vzpomenu, ale já s nimi vycházel dobře, takže žádné vyhrožování mně ani rodině se nikdy nekonalo. Vesměs všichni dopadení dobře věděli, za co jdou za katr. Neměl jsem problémy, ani po výkonu trestu neměli potřebu mi dávat najevo, že by tam šli neoprávněně. Žádné výhružné dopisy, žádné telefonáty se nekonaly.

A co rodina? Třeba děti ve škole neměly problémy, že by jim někdo dával najevo profesní zaměření jejich táty?
Ne, myslím, že jim skutečně nikdo nenadával, že je jejich táta policajt. Snažil jsem se striktně oddělovat práci od soukromí a do svých pracovních problémů je nezatahovat. Spíše to bylo časově náročné a rodina si mě moc neužila, když jsme řešili nějaký složitý případ. Práce to byla určitě zajímavá, jak jsem říkal, časově i psychicky náročná, ale nakonec jsem si šel užívat zaslouženého odpočinku. A nelituji ani toho, že jsem se rozhodl odejít. I když teda do důchodu, ale někteří sloužili i déle.

Konečně jste se mohl věnovat své zahrádce?
Ano, ale já si pořídil zahrádku už v roce 1978, tedy ještě v době aktivní služby. Bylo to vždy mé hobby už od dětství. Záliba v pěstování ovoce a zeleniny mě provázela celým životem a přiznávám, že jsem chtěl vždycky vypěstovat takové plody, abych někoho trumfl. A to se mi mockrát podařilo. Třeba právě u těch paprik.

Vy jste ale pomáhal i ostatním zahrádkářům, kteří měli zájem získat pozemky v Dražicích. Jak to tehdy bylo?
Řada lidí chtěla mít v minulé době nějaký ten kousek půdy, na němž by si odpočinula od všedních starostí. A v Dražicích nám tehdejší starosta vyšel vstříc, takže se postupně podařilo založit sedm zahrádkářských osad, zhruba v osmdesátých letech. Já jsem se stal předsedou zahrádkářů v těchto osadách, tehdy pod Českým zahrádkářským svazem. Právě na popud této organizace se vlastně zakládaly základní zahrádkářské organizace a tedy i osady. Konkrétně v Dražicích to byly osady Raští, Skalky 1 a 2, Račany, Padělky, Nasavrky a Za Kostelem, přičemž ta naše byla první, založena 6. července 1978. Dokonce jsem byl jeden čas i v okresním výboru svazu zahrádkářů, takže jsem se snažil pomáhat, kde to šlo. I jiným organizacím. Třeba na Malém Jordáně.

Jak vás přijali místní? Vždyť se najednou docela malá vesnice rozrostla o desítky dalších lidí?
Myslím, že docela dobře. My jsme jako zahrádkáři pomáhali na brigádách v družstvu, v akci Z jsme stavěli kulturák nebo prodejnu Jednoty, mateřskou školu a podobně. Takže tak úplně zadarmo, jak si leckdo myslí, jsme ty pozemky od obce neměli. My jí to vraceli pomocí při stavbách. Ale s místními jsme vycházeli dobře a trvá to dodnes. Mnozí tu navázali i trvalá přátelství, která přetrvávají dodnes. Ale také vzpomínám rád na různé společenské akce, třeba jsme pořádali plesy a setkání u ohně. To už dnes bohužel není.

Dříve žili zahrádkáři asi více pospolitě. Nebo se mýlím?
Máte pravdu, doba se změnila a lidi taky. Když jsme sem v roce 1978 přišli, tedy při vzniku budoucí osady Za Kostelem, tak tu nebylo nic než pole a samý kámen. Bylo nutné půdu zrekultivovat a věděli jsme, že to bude parádní dřina. Ale všichni měli chuť něco udělat, byli jsme nadšení, že si budeme moci každý ten svůj kousek obdělávat. A nějaký pán z Drhovic nám dokonce dal hnůj, takže jsme mohli začít pěstovat zeleninu. Sázeli jsme stromky a těšili se na první úrodu. Byli jsme prostě zapálení, hlavně mladí a plní elánu. Tady nás bylo osmnáct rodin, které se do toho pustily. Mezi nimi doktoři, policajti, vojáci, inženýři, prostě velice různorodá společnost, kterou spojoval právě ten zájem o zahrádkaření. Mohlo to trvat tak dva tři roky, než se podařilo z té neúrodné země udělat úrodnou. A pak jsme začali stavět i zděné zahradní domky a taky jsme si vzájemně pomáhali. Dokonce i naše děti. Syn Roman byl tehdy ještě malý kluk, ale jezdil tady s dětskou tatrou a vozil materiál na stavbu – tedy on to tak říkal. Byla to opravdu skvělá doba.

Z vašeho hlasu zaznívá nostalgie. To se tak vztahy mezi zahrádkáři změnily?
Bohužel ano. Největší chyba nastala, když ty zahrádky přešly do soukromého vlastnictví. Každý má ten svůj kousek půdy a ta pospolitost se úplně vytratila. Ono dnes už to není ani moc o zahrádkaření, většina se jezdí na své chaty už jen rekreovat. Málo z nás už něco opravdu pěstuje, většinou si už noví majitelé pořizují okrasné keře, zakládají trávníky, mají bazény, přestavují chaty na větší. Teď mluvím obecně. Zahrádkářů jako takových je poskrovnu. I zahrádkářská organizace pociťuje, že jí ubývá členů. A vztahy se také hodně změnily k horšímu. Dříve jsme se více setkávali, debatovali, poseděli, popili. Tehdy byli lidi zapálení pro společnou věc, dnes je každý víc sám pro sebe.

Vy jste ale zahrádkaření zůstal věrný. Co všechno pěstujete?
Snad všechno, co roste. Už v zimě si musím připravit sadbu paprik, rajčat a okurek, na jaře to začne ředkvičkami, saláty, vyseju mrkve a další sadbu a pak už to jede. Brambory, kapustu, cukety, okurky, pórek, cibuli, každoročně mám krásný česnek, ve skleníku pak papriky a okurky. Manželku tu samozřejmě má i své oblíbené květiny. Hlavně gladioly a astry. Nesmím zapomenout ani na ovoce, máme tu broskvoně, jablka, třešeň, maliník. Asi se to nedá všechno vyjmenovat. Je to práce a zase práce. Ale když sklízíte tu nádhernou zeleninu, vypěstovanou bez chemie, tak je to opravdu radost. Dokonce se pokouším vypěstovat ananas, tak uvidíme, jestli to vyjde.

A to všechno sami zkonzumujete?
Něco sami, něco dám dětem. Syn Roman s manželkou mají dva syny Lukáše a Davida, dcera Monika s manželem, ti žijí na Českokrumlovsku, mají syna Adama a dcerku Zuzanku, takže jsme docela početná rodina. A ta už něco sní. Já jsem rád, když svým vnoučatům můžu dát pořádné ovoce a zeleninu, ne tu ze supermarketu.

Zahrada vám tedy zabírá hodně času. Co jiné koníčky, máte nějaké?
Miluji houbaření. Jakmile je příhodná doba, vyrazím s manželkou do lesa. To je naše potěšení. Moc si pochutnám na smaženici nebo na rizotu s houbami. Nebo takový houbový guláš, to je opravdu ňamka. A cmunda s houbami? Kdo neochutnal, o moc přišel.

Vaše manželka asi prožívá celoživotní dovolenou s Andělem?
To byste se musela zeptat jí, nebo se raději neptejte… (smích). Ale to víte, že si ze mě kvůli příjmení dělali mockrát legraci. Mně to naštěstí nevadí, já mám legraci rád.

Alena Řezáčová