Kolem táborského gymnázia na hrázi Jordánu chodí Táborští už od roku 1862. Zřejmě již na samém počátku, nebo alespoň velmi brzy po otevření školy, kantoři inklinovali k francouzštině. Jenže nikoho tenkrát určitě nenapadlo, že v této budově vznikne oficiální dvojjazyčné česko – francouzské gymnázium. Letos je to pětadvacet let, kdy se tento model začal na území České republiky prosazovat. Určený je pro děti ze 7. tříd ZŠ nebo odpovídajícího ročníku víceletého gymnázia.

Tábor tuto novou myšlenku přijal jen pár měsíců po velkých městech a stal se čtvrtým a již posledním česko – francouzským státním gymnáziem: po Praze, Brnu a Olomouci. To už se ale čas přehoupl do roku 1991 a do kantorského sboru gymnázia právě nastoupila Marcela Horažďovská, učitelka vybavená znalostí francouzštiny.

Vy jste stála u samého zrodu francouzsko – českého gymnázia v Táboře, proto zřejmě víte, jak je možné, že po velkých městech přišel na řadu Tábor?
Souhrou několika šťastných náhod. Tehdejší radnice byla velmi přístupná tomu, aby tady nový typ studia vznikl. Taky nám dost pomohli v tom, že gymnáziu pronajali byty, v nichž mohli bydlet francouzští učitelé. Dalším faktorem bylo, že na naší škole má výuka francouzštiny velkou tradici, učila se tu snad nepřetržitě od třicátých let.

A tady jste se řeč naučila i vy?
Já ji začala dělat už v sedmé třídě na základní škole. Potom jsem přešla na gymnázium a měla si vybrat jazyk. Všichni chtěli angličtinu, ale za mnou seděla moje kamarádka ze základky, která do mne dloubla, abych šla na francouzštinu. Tak jsem šla, byť jsem možná chtěla taky tu angličtinu.

Proč nese škola jméno zrovna Pierra de Coubertina?
To s dvojjazyčným gymnáziem nemá přímou souvislost. Ale olympijský výbor nabídl České republice, aby jednu školu pojmenovala po Pierru de Coubertinovi. Takže to je další shoda náhod.

Byli jste vy, kantoři, připraveni na takovou změnu?
Nebyli, i když třeba někdo měl francouzštinu vystudovanou. Ale abychom ji mohli učit ve vyšších ročnících, museli jsme absolvovat stáže, kde jsme se učili, jak francouzštinu i odborné předměty v ní učit podle jejich modelu. Hned od počátku jsme tu taky měli rodilé mluvčí, což bylo součástí mezivládní česko-francouzské dohody.

Museli jste přesvědčovat děti, aby k vám nastoupily, nebo měly samy zájem?
I když se o tomto oboru moc nevědělo, tak jsme děti téměř nemuseli lákat. Uvědomme si, že byl začátek devadesátých let a tedy hlad po jazycích a lidé také chtěli zkoušet nové věci. Takže jsme měli velmi kvalitní zájemce a veliký převis. To trvalo první dva tři roky.

Jaký je tedy dnes ze strany dětí zájem o studium ve francouzském jazyce?
Víme, že demografická křivka u potenciálních středoškoláků je velmi nízká, to znamená, že v základních školách je dětí, které by šly na střední školu málo. To je jeden faktor. A pak je ještě druhý, který mi připadá hodně smutný, a sice, že žáci z táborských škol velmi málo využívají možnosti, že ve svém městě mají takto unikátní obor. Spíš tedy setrvávají na základních školách a odcházejí z nich až po deváté třídě. Faktorů, proč tomu tak je, je asi víc a myslím, že i samotné základní školy by na tuto otázku dokázaly odpovědět. Paradoxně máme ze dvou třetin děti, které k nám dojíždějí z okolí Tábora. To je opravdu škoda.

Je to tím, že si základky hlídají počty svých dětí?
Určitě. Samozřejmě v první řadě myslí na své zájmy personální i ekonomické. Měla by ale existovat zdravá otevřená soutěž a zájem dítěte by měl převažovat i nad hrozbu slučování tříd.

Neměli byste to snazší, kdyby vyučovacím jazykem byla angličtina, o kterou je větší zájem?
Z tohoto pohledu jistě, ale anglické gymnázium by s největší pravděpodobností nebylo státní, nýbrž soukromé. Anglie totiž nemá stejný zájem jako Francie, která chce svůj jazyk prosadit do světa. Naštěstí pro nás pro to dělají maximum, například nám poskytují učebnice, jejichž cena se pohybuje kolem několika stovek korun a přitom během roku žáci vystřídají i tři. Už jenom to je velký vklad.

Změnilo se na systému za těch více než 20 let něco zásadního?
V začátcích bylo studium pětileté, které v průběhu 90. se změnou legislativy přešlo v šestileté. Další veliký zlom nastal, když bylo třeba sjednotit podobu francouzské maturity s českou. V počátcích totiž s tou českou neměla nic společného a byla i mnohem náročnější než česká, kdy naši studenti měli čtyři maturitní předměty a pouze čeština měla písemnou část, zatímco ostatní zkoušky byly jen ústní.

Největším nepřítelem dětí je čas

Učitelé z francouzské sekce Kateřina Rinkeová a Miroslav Velík. Kořením dvojjazyčných škol jsou výměnné studijní pobyty, kdy si žák ověří svou zdatnost a ještě nasaje atmosféru země, v jejímž jazyce studuje. Podobně začínali i dva kantoři, kteří na francouzském gymnáziu učí.

Miroslav Velík (33) učí přímo cizí jazyk a u větších dětí v něm i dějepis, kolegyně Kateřina Rinkeová (42) ve vyšších ročnících matematiku a zeměpis. Zatímco ona přišla k francouzštině až v době vysokoškolského studia, její kolega už na střední.

Díky stejné volbě se sešli na půdě táborského gymnázia. „Po státnici z francouzštiny jsem dostala nabídku tady učit. To jsem zajásala, protože s tímto jazykem už jsem neměla kam dál postoupit," popisuje cestu na dvojjazyčnou školu Kateřina Rinkeová. Na češtinu ale nezapomněla, v rodném jazyce dětem vysvětluje matematické poučky.
Spolu se shodují, že pro děti, které se v sedmičce rozhodnou opustit základní školu a jít na gymnázium, je nejnáročnějším testem režim. Vítězí ten, kdo rychle pochopí, že zatímco se zameškanou látku na základce doučil snadno, tady už to skřípe a je třeba být k sobě přísný.

„Náš režim je hodně náročný na čas, protože během dvou let musí nový žák jazyk zvládnout natolik, aby v něm pak zvládl i odborné předměty. Je dobré, když je zvyklý na přísnější režim už ze základní školy, ale nemusejí sem jít jen jedničkáři," připouští Miroslav Velík. Jedničky na vysvědčení ze základní školy totiž nejsou podle nich nejdůležitější.

„Samotné jedničky totiž ani o ničem nesvědčí. Poměrně málo tady máme chlapců, přitom paradoxně těm, co tady už jsou, nakonec učení v cizím jazyce vyhovuje víc než dívkám, protože je založeno na chápání a kluci mají logické vazby rádi. Ti nejsou nastavení na šprtání. Takže první dva roky sice bojují s jazykem, ale když už se v nich učí i odborné předměty, dobře si to všechno spojují a je příjemné s nimi pracovat," chválí je kantorka.

Jak dodala, odchovali tu už zdatné „francouzštináře". Absolventy by našli i mezi pracovníky katedry romanistiky v Českých Budějovicích nebo na různých postech v mezinárodních firmách, v jejichž strukturách je mateřštinou francouzština.