Začátek školství v Rodné u Mladé Vožice nezachycuje žádná kronika. Vzpomínky místních pamětníků ale směřují k roku 1920, kdy sice ještě nestála budova školy, ale děti docházely do stavení k Dragounům.
close
zoom_in
Jednou z těch, kdo pátral po školní historii v Rodné, je Jaroslava Jebavá (1938). Její tatínek v obci kdysi učil a dědeček se zasloužil o stavbu budovy školy: „Tatínek Josef Vrkoč se narodil v roce 1904 v Želči, vystudoval učitelský ústav a přiženil se do Rodné, kde také jako jeden z prvních učil do roku 1927. Škola tehdy bývala v chalupě č.p. 5," začala své vyprávění pětasedmdesátiletá pamětnice. Protože její maminku poznal Josef Vrkoč jako sedmnáctiletou, domnívá se, že děti se v Rodné u Dragounů učili už v roce 1920. Pokračuje tedy v pátrání po rodinných kořenech: „Dědeček František Král byl za války na frontě v Rusku, vlakem se dostal do Vladivostoku a lodí do Itálie. Když se vrátil domů, stal se starostou a podílel se na stavbě naší školy," upřesňuje Jaroslava Jebavá.
Ve stavení číslo pět žil i kronikář František Smetana. Jeho syn, také František, často naslouchal vyprávění svého otce a upřesnil, že škola slouží dětem od roku 1930.
„ V chalupě bydlel pantáta, který byl kronikářem a sesbíral i různé paměti o obci. Ty se dochovaly, ale jsou jen do roku 1890. Kronika se bohužel ztratila, takže o stavbě školy nemáme přesná data," shrnula Jaroslava Jebavá.
V roce 1950 přišel do školy v Rodné i Josef Král (1944): „Učil mě Jan Lukáš. V tu dobu sem zrovna přišel. Před ním tady učila Průšová z Pohnání a za války pan Troner. Ten učil děti na velvyslanectví a dostal se snad až do Indie. Stavitelem školy byl prý jakýsi Koubek," popisuje. „Škola byla jednotřídní a pan řídící měl vedle byt. Lavice byly po čtyrech nebo šesti dětech, a co lavice, to jedna třída. Bylo nás asi třicet. Od šesté třídy jsem pak chodil do Mladé Vožice," shrnul Josef Král.
Dobře si vzpomíná i na výuku náboženství s panem farářem Chumem. „Pamatuji dva faráře. Jeden byl poměrně mladý a kvůli ženským z vedlejší vsi, které ho nenechávaly na pokoji, musel odejít. A pak tady byl František Chum. Ten byl teda vostrej. Když dostal pět lidí do kostela, držel by je tam klidně dva dny," směje se. „Jednou na pohřbu, už za komunistů, tam byl i policajt. Jak ten pan farář mluvil od oltáře… všechno proti režimu. To v tu dobu bylo úplně hrozný, co on si dovolil. Prostě se nebál. A co on všechno navykládal. Jako kluka mě jeho vyprávění bavilo," uzavřel.
Paní Průšová s kantorem Lukášem učili i Stanislava Smrčinu (72), který do školy chodil od roku 1947. „Učitelé na nás nebyli přísní. Měli jsme ruštinu a pak, když jsme přišli do Vožice, byli jsme celí vedle. Teď je ve škole úřad a kulturák," shrnul Stanislav Smrčina.
Jít poslouchat pod okno k muzice nás ani nenapadlo
Rodná – Do obecné školy v Rodné docházel dnes osmdesátiletý Josef Jelínek (1933), který v obci stále žije. Do lavice poprvé usedl na začátku druhé světové války.
close
zoom_in
Školu jste měl pár kroků od domu. Kolik let jste tady vychodil?
Za mých dětských let tady bývala obecná škola, takže od šesté třídy jsem už musel chodit do Mladé Vožice. Ale moje starší sestry tady vychodily celých osm let.
Vzpomenete si, kdo vás učil?
Měli jsme pana učitele Brta. Myslím, že se jmenoval Jan. Učil všech pět ročníků
a z Pohnání docházel kněz. Jinak všechno zvládal sám.
A jaký vlastně byl?
Byl to hodně přísný chlap, ale opravdu naučil. Když jsme pak byli v Mladé Vožici, učitelé nás chválili. Nic jsme si netroufli, jaký jsme měli z pana Brta respekt. Abychom se třeba šli podívat k muzice jen pod okno? To neexistovalo! Hned by nám dal domácí vězení. Chtěl, aby byl ve třídě pořádek. Když jsme lumpačili, dostali jsme rákoskou. Kluci třeba vybírali ptákům z hnízd vajíčka, to pak byl výprask, když na to přišel. Nikdo neodmlouval, a když jo, musel stát na stupínku na hanbě (smích).
Učitel hodně zasahoval do výchovy. Co vaši rodiče?
Kdyby slyšeli, že jsem třeba odmlouval, dostal bych doma znovu. Teď si děti dovolí věci, které by nás ani v nejhorším snu nenapadly.
Jak vzpomínáte na válku?
Na konci války mi bylo dvanáct. Němci tady skoro nebyli. Jen na konci, a to je Rusáci vyhnali. Přijeli od Mladé Vožice, ale Rusové odpřáhli kanon a letěli za nimi. Jako malé děti jsme kolem Rusů poskakovali, bylo jich tady až hrůza. Zdrželi se tady několik dní, koupali se v rybníku a na louce nechali spousty granátů, a pak je tady vybuchovali.
Bylo tady hodně dětí?
Spousta. Téměř v každé obci bývala ještě po válce škola. Posledním učitelem tady v Rodné byl pan Pubal. Asi v roce 1964. Dětí už bylo málo a škola s ním tedy skončila.
A kdy tady škola začala?
Novou školu otevírali někdy před začátkem války, ale přesný rok si již nevzpomenu.
