Dnešní vzpomínání zavede opět do Myslkovic za posledním z bratrů Trešlových: Václavem (1894). Na ruskou frontu narukoval ve svých dvaceti a i přes veškeré prožité hrůzy, válce čelil bez jediného zranění.Václav Trešl se svojí manželkou Marií, která na něj čekala osm a půl roku: šest let, než se vrátil z války a dva a půl roku, než dodělal četnickou školu. I přesto, že jí namlouvali jiné, nenechala se zviklat.
Každý okamžik, místo, boj, kulku i atmosféru si pečlivě zaznamenal, aby poté nechal vzniknout rodinné kronice o více jak tisíci stránkách. Pracoval na ní šest let. Do té nás nechala nahlédnout vnučka Václava Trešla, Helena Prokšová (1947).

Odešel do učení, vrátil se po válce

Z deníku:
• „Zaslechli jsme zvuk od rakouských zákopů. Výměna stráže přicházela, slyšíme kroky směrem k nám. Ivan se skrčil do zákopu, aby hned nezpozorovali, že jsme tam tří. Očekávali jsme je pohotově. „Klucí, jdeme vás vyměnit." „Tak pozdě?," odpověděl jsem. Rakušáci sestoupili do pokopu, v tom vyletěly naše vintovky a štyky se opřely o jejich hruď. V tom volám přidušeně: „Kluci, jak muknete, máte nože v sobě. Ruce vzhůru." Nežli se vzpamatovali, byli námi odzbrojeni."

Píše se 3. duben roku 1909 a patnáctiletý Václav se loučí se svým domovem a se vším, co mu jako klukovi bylo milé. Je konec svobody a života bez starostí. Odchází do Vídně a neví, co ho čeká. Jen doufá, že učení nezastíní život, který mu byl předtím tak drahý.

„Není to tak jednoduché, jak si kdo myslí. Je to převrat v dosavadním životě a moje klukovská mysl je naplněná žalem, jak to bude dále," zapsal si do svého deníku plný obav. Tehdy ale netušil, že ho čeká ještě smutnější loučení, když za dalších pět let odjížděl na frontu.

I jeho nejtemnější obavy, stejně jako tisíců dalších, se staly skutečností. Musel bojovat nejen s nepříteli z řad Dohody, ale i s neduhy počasí, které pobyt v zákopech dělalo ještě více nesnesitelnější. Přitom sníh mnohdy přinášel i kýžený úkryt před okolním světem: „Jdem širokým zákopem vytesaným ve sněhu. Po stranách byly vytesané díry do dekunků. Měli asi dva na dva metry, na podlaze bylo chvojí, strop opatřen kulatinou. Leháme si se Standou Komárkem těsně vedle sebe, abychom se ještě prospali," popisuje, jak se v zákopech leckdy nocovalo.
„Vyprávěl nám, jakými prošel v zákopech útrapami. Divím se, že to vydržel. Leckdy byli chlapi třeba po krk v ledové vodě nebo ve sněhu," doplnila jeho vnučka.

Padl rozkaz

Když ale padl rozkaz, život vojáků se měnil z minuty na minutu. Jako když Rusové všeobecně ustupovali a Václav Trešl byl jedním z těch, kteří měli doplnit ruské části tísněné na frontě, kde bylo zle.

Němci provedli bubnovou dělostřeleckou palbu, kterou postavení z řad našinců přímo rozdrtili. Rusové vyklidili první linie a… „vzduch se třese, dým a prach nás už zasahuje a čpí do nosu. Fronta se k nám nezadržitelně blíží, takže už nemusíme být na frontu auty odvezeni. Nervozita stoupá z příštích neznámých událostí, které se na nás už valí. A už jsme v tom. Ruské ustupující části nás mezi sebe pohltily," neopomenul v deníku popsat ani okamžiky plné strachu.      „Nařízeno obrátit se proti germánům. Protiútok na bodáky. Les našich štyků zahradil opilým germánům cestu vpřed. Nastalo hromadné vraždění muž proti muži. Pracujeme všichni jako stroj, naše štyky probodávají překvapené Němce. Podařilo se nám obě kolony poraziti, ostatní se už s hrůzou daly na zpětný rychlý ústup."

Neměli vyhráno

Z deníku:
• „Velký rozdíl je mezi ruskou a rakouskou armádou. Zde v ruské armádě máme všechno, máme jídlo a všeho dost, kouření, odpočinek, nemusíme s sebou tahat tak těžké zbraně. Ruští vojáci nás mají rádi, šli by s námi třeba do pekla. Co se mi líbí je, že vojáky vůbec neopíjejí. Rusové jsou pověstní pijáci, ale na frontě je pití alkoholu zakázáno. Za frontou se už může pít, co hrdlo ráčí, ale v zákopech ne. "

Stejně ale neměli naši vojáci vyhráno. Dělostřelectvo z obou stran stále pracovalo, země létala do vzduchu a s ní i rozdrcená lidská těla. Kam dopadl granát, létalo všechno do nebe. „Hromady lidských těl, lidské údy létají vzduchem, aby dopadly a rozplácly se o zem jak kusy hadrů a za nějaký čas to země všechno stráví." Tím ale popis atmosféry nekončí: „Explose, hrozné peklo a bestialita lidstva se zde snoubí za příšerných okolností se smrtí, která už ani nemůže stačit na tyto smrtící žně."

To je jen jeden z mnoha zážitků, které po návratu z války v roce 1920 Václav Trešl zachytil na papír. Kromě nich sepsal také genealogii Trešlových až do 16. století či poměry ve vsi a myslkovické rody.

„Dědeček se přidal k československým legionářům, které nechtěli bolševici přes Rusko pustit domů. Objel půlku světa, aby se zase shledal s babičkou Marií. Z Ruska se dostal železnicí, lodí do Terstu a nejhorší to prý bylo u našich hranic. Tady byli totiž legionáři svým způsobem zatracení. Do republiky se vrátili ve vozech, kam pršelo," vzpomíná Helena Prokšová na vyprávění.
„Děda se na strýčka trochu zlobil, protože kdyby se nepřidal k legionářům, mohl být doma o dva roky dříve. rodině moc chyběl. Takto se z války vracel i přes Čínu či Japonsko," doplnila vnučka Josefa Trešla, bratra Václava, Marie Hodinářová.

Služba vlasti se poté Václavovi stala osudem. I přesto, že šest let na něj čekala jeho láska Marie, dal se na četnickou školu v Praze a shledání se oddálilo o dalších dva a půl roku. „Pro legionáře nebyla ve vlasti práce, takže mu nic jiného nezbylo. Po návratu se oženil a s babičkou si v Myslkovicích postavili domek," zakončila Helena Prokšová s tím, že má na dědečka s babičkou nejkrásnější vzpomínky a pozornost, kterou jí věnovali, se zase snaží vracet svým vnoučatům.