A ejhle, vypadlo. Dnes již na osmou výstavu. Tak jednoduše se zpěvačka Eva Pilarová stala fotografkou.
Ortodoxní, vystudovaní profesionálové možná nad jejími snímky ohrnují nos, nicméně jsou další, kteří jí fandí. A lidem se její práce líbí. Jsou jednoduché, čitelné, vytvořené počítačovou deformací. Osoby na nich chybějí, ale mohutný kocour záběru své paničky občas neunikne. Eva Pilarová říká, že pokud ale nevystihne jeho náladu, odchází ze záběru. „Je taková hvězda, že se nenechá fotit každý den,“ říká Pilarová. Výběr z jejích fotoobrázků je právě nyní k vidění ve výstavní síni táborského divadla. Zpěvačka výstavu spolu s básníkem a fotografem Josefem Fouskem v úterý v podvečer osobně zahájila. Přehlídka fotoobrázků potrvá do konce měsíce.


Jak se z profesionální zpěvačky stane fotografka?
První pokusy mám za sebou už z dětství, ale intenzivněji jsem začala fotit asi před 25 lety. To jsem manželovi foťák koupila k Vánocům a on si ho rozbalil. Já manžela vyfotila a foťák už mi zůstal. Před čtyřmi roky jsem přešla na digitál a náhodně jsem v počítači objevila fotoshop. Zkoušela jsem, co to udělá, dělalo si to, co chtělo, a asi až po půl roce jsem se s ním naučila. Ještě dnes mne však překvapuje.


Takže jste čistý samouk?
Ano. Mým stylem by se do něčeho podobného normální fotograf nepouštěl a jistě by podotkl, že tohle může napadnout jenom blondýnu. Mně to dělá radost. Nikomu ty fotky nevnucuju, ale je o ně zájem. Vždyť už mám osmou výstavu, přičemž jedna se konala ve Vídni. Když všechno dobře dopadne, čekají mne další čtyři výstavy a nabídka přišla i z New Yorku, kde by výstava měla být na podzim. A když pak přijde i dobrá kritika – ty blbé nečtu –, je to o to lepší.


Jak vás tak poslouchám, nezanedbáváte zpívání?
Kdepak! Mám svoji kapelu a teď jsem vydala nové cédéčko. Zpívání je stále mojí prioritou a focení koníčkem. I když už na úkor dalšího koníčka, kterým je vaření. V podstatě dnes do kuchyně už ani nedojdu, protože manžel umí vařit výborně a já si sedím u počítače.


Neláká vás třeba i kamera?
S kamerou jsem už dělala, když jsem jezdila často do zahraničí. Chtěla mít obrázky i pohyblivé, to mne láká, ale určitě bych si nevěděla rady s filmem nebo klipem. Věřím, že mám ještě hodně možností, jak se zdokonalovat ve fotografii a nerada bych v tom zakrněla. Například oproti první výstavě si říkám, jak to byly naivní věci a dnes už bych je na výstavu nedala. Po výstavě většinou jeden až dva obrázky vyřazuji a nahrazuji je novějšími.


Předpokládám, že první nové záběry vidí manžel. Je kritický?
Určitě je první vidí on, protože jakmile mám něco nového v počítači, tak se hned podívá. Někdy řekne, že to vypadá zajímavě, jindy, že je to divný, třeba moc smutný.


A dáte na jeho slova?
Dám, protože já si to ještě ověřím u kamarádů fotografů, a když mi taky řeknou, že je to nějaký divný, tak ten snímek nepoužiju.


Co fotíte nejraději?
Hrozně ráda západy slunce, to mne fascinuje. A přestože nejsem Pražačka, fotím i pražská zákoutí.


Lidi ne?
Ne, protože z podobenek lidí častokrát vzniknou tak strašné karikatury, že by mne pak dotyční umlátili. Tohle bych si netroufla vystavovat.