VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Eva Emingerová vyměnila Vltavu za Lužnici

Planá nad Lužnicí – Přední česká jazzová zpěvačka zakotvila na břehu Lužnice v Plané nad Lužnicí. Našla tu svého básníka i nový volejbalový tým v Sezimově Ústí. 

10.6.2013 1
SDÍLEJ:

NOVÝ DOMOV. Eva Emingerová a Dušan Prokop se usadili v Plané nad Lužnicí. Dům ještě není hotový, proto si pro focení vybrali chotovinský hotel Gold, kde zpěvačka bude mít 16. srpna koncert. Foto: Alena Šatrová

Kdo se sem vydá na návštěvu, nechť počítá s bahnem až na střeše auta. Přesto jsou tyto končiny od září domovem přední české jazzové zpěvačky Evy Emingerové. V Plané našla o deset let mladšího přítele, básníka a ještě k tomu spoluhráče pod sítí Dušana Prokopa.

Prahu sice zpěvačka na druhou kolej zcela neposlala, ale přece jenom si teď stále víc osahává volejbalové kurty a pódia klubů kolem Tábora. Při koncertu vás odzbrojí svou otevřeností, protože zatímco mnozí její kolegové si své soukromí přísně střeží, Eva Emingerová vás nechá vstoupit až do obýváku a představí vám celou rodinu. Hlavně syna Josefa Dostála. Ano, toho dvoumetrového mladíka, který loni v Londýně obohatil republiku 
o bronz ze čtyřkajaku.

Zkusíme, jestli si pamatujete, kdy a kde jste se vy dva našli.
DP: Při volejbalu v Zákolanech u Prahy. Ale už předtím jsem Evu znal asi čtyři roky. Zase z volejbalu. To jsme hráli beach na Hluboké a když jsme pak byli v těch Zákolanech, tak jsem si říkal, že ji znám. Šel jsem za ní, jestli si mne pamatuje, ale ona že ne, tak jsem sklapl. Pak jsme ale všichni šli do hospody a tam už jsme se dali do hovoru.

Je to tak?
EE: Je to pravda, ale znáte to, ještě k tomu patří ženský pohled: já si říkala – kruci, to je ale pěknej chlap, škoda, že si ho nepamatuju (smích). Byla jsem z něj trochu nervózní, protože on vrhal takový ty černý pohledy. Dneska zjišťuju, že takhle kouká na všechno, na babičky i na psy. Koukal tedy na mě a já přemýšlela, jestli je to tatínek od dítěte ze školky nebo muzikant, nebo ho znám z volejbalu. Nedokázala jsem ho zařadit, takže pak to bylo ve smyslu: Sorry, ale víš, kolik já znám lidí? Pak byla ta zábava a já si potřebovala zavolat pro odvoz domů. Nikde ale pořádně nebyl signál, tak jsem s telefonem chodila venku a v tom ho potkám. Nabídl se mi, že jede do Prahy a že mne sveze. Celou cestu jsme si povídali, já pak doma vystoupila a v noci mi přišla esemeska…
DP: Tady je třeba říct, že si postěžovala, že už ji nebaví zpívat pořád jen anglicky a že by ráda něco českýho. A protože jeden náš společný známý jí řekl, že píšu básničky, bavili jsme se o tom v autě 
a Eva mě vyzvala, ať jí něco pošlu.
EE: A pak přišla ta hezká esemeska, na jejímž konci bylo: A děkuji ti za cestu.

Co tedy bylo hezčí? Básnička, nebo ten konec zprávy?
EE: (smích) Na rovinu říkám, že se mi líbil jako chlap, který mi navíc posílal krásné básničky. Říkala jsem si, že nemám šanci, ať neblázním, ale on byl urputný. Ale právě to žena potřebuje, navíc on mi pak posílal krátký textíky vlastně každý den.
DP: V té době jsem psal hodně, protože jsem měl doma problémy a Eva se mi hodila jako parťák.
EE: Z jeho básní jsem vycítila hravou, divokou a cituplnou duši.
DP: Pak už jsme se začali bavit i o muzice, kdo jakou poslouchá a jaká se nám líbí. Eva se divila, že mám rád i jazz a že vlastně máme stejný náhled na muziku.

Věděl jste, že je Eva zpěvačkou?
DP: Vůbec, já jsem sice jazz poslouchal, ale úplně jiný. Každý znal něco jiného, takže až teď se navzájem obohacujeme a hledáme společné body, i jak co hrát.

Vy jste taky muzikant?
DP: Kdepak, já jsem muzikou nepolíbený. Do lidušky jsem nikdy nechodil a pár akordů jsem se naučil, až když mi kamarád Michal Kučera dal kytaru k narozeninám.
EE: Je velmi muzikální. Pouze pomocí akordů na kytaře citlivě dobarvuje své texty a tím mne silně inspiruje k vytvoření konkrétní melodie. Často spolu pak bouřlivě diskutujeme o formě a výrazu písně, protože on ji v představách slyší už hotovou. Naštěstí to bývá konstruktivní. Dušan mi zkrátka vstoupil do mého muzikantského i volejbalového života, byl tu najednou někdo, s kým můžu prožívat muziku i hrát volejbal…
DP: Ale ona chtěla!!
EE: A ještě uměl lyžovat, vzal mě na kolo, ve všem jsme si rozuměli a začali být spolu čím dál víc. Uvědomovali jsme si, že našimi písničkami něco vytváříme, že jeden druhého potřebujeme. Dušan třeba měl čas se mnou jet do Dánska i do Kanady, to u mě v rodině nebylo. Děti vyrostly, každé bylo někde jinde a já najednou byla všude sama… Teď se mnou jezdí někdo, kdo mne má rád. To hned všechno úplně jinak prožíváte.

Teď jste spolu pět let, ale na začátku vztahu jste ještě měli vaše „staré" rodiny…
EE: Hm, to bylo horší. Ale já zjistila, že bez něj nemůžu být. Kolikrát jsem i brečela 
a říkala, že končíme, protože jsem nechtěla, aby se kvůli mně rozváděl…
DP: Ale s mým rozkolem doma souvisela spousta jiných okolností a ještě dávno před Evou. K rozchodu by 
u nás stejně došlo.

Dušanovi kluci byli hodně malí, ale jak braly odchod mámy vaše tři skoro dospělé děti?
EE: Nebrala jsem to tak, že odcházím, jsem jejich máma pořád, oni všichni tři jsou úžasní lidé i moji kamarádi. Byli smutní, že jsem méně doma, asi plně všechno pochopí, až budou starší.
Jaké byly reakce, když jste si uvědomili, že je mezi vámi dvěma desetiletý rozdíl?
EE: Věděla jsem to od začátku a je pravda, že se mi sice líbil, ale brala jsem ho jako nějakého floutka… V životě by mě nenapadlo, že bych s ním někdy mohla žít. A pak jsem to už neřešila.
DP: Není to pravda, furt jí to bylo divný, možná až teď už jí to tak divný nepřijde…
EE: Ale ne, co s rozdílem dál, jsem začala řešit a vnímat až později. Žena v tomhle musí být silná a vědět, do čeho jde, aby za chvíli nezačala litovat.
DP: Mně to nevadí, já byl vždycky na starší (smích).

Teď, Evo, žijete mezi Prahou 
a Planou. Nebyla to pro vás příliš šokují změna?
EE: Ne, já jsem holka z Benešova, kde jsem strávila dětství. Jednu babičku jsem měla v Benešově, druhou 
v Senohrabech a rodiče mě vždycky vedli k tomu, že na penězích moc nezáleží a že důležitější je, co si v životě užijeme. Milovala jsem toulání po lesích a loukách, takže tak to mám nastartovaný. Zhruba do deseti let na zahradě, ale pak už přišla Praha a samé povinnosti, třeba 
s volejbalem. Až do osmadvaceti krásný roky, ale pořád dřina, dvakrát denně trénink, žádný prázdniny s rodiči. Furt volejbal. Mělo to ale svůj úspěch a jsem ráda, že jsem ho hrála. Byl to obrovský dril, kterému se muselo všechno podvolit. I soukromí. Když jsem přestala hrát, přišly tři děti vždy po dvou letech. To znamená znovu dril (smích). V podstatě až teď, kdy jdou svou cestou, začínám žít. Prahu jsem dodnes definitivně neodřízla, protože hlavně tam mám práci a děti taky nechci šidit. Takže pendluju sem tam mezi Planou a Dejvicemi. Ale to je dneska normální.

Zvažovali jste Prahu?
DP: Několikrát. Asi třikrát jsem zkoušel v Praze být, ale nedokážu tam vydržet. I když kvůli práci taky pořád někde cestuju, potřebuju mít dům u vody.

Proč padla volba zrovna na Planou, ani Dušan tu nebydlel?
DP: Protože jsem ze Sezimova Ústí a poslední roky jsem bydlel v Roudné.
EE: V Praze by nebyl šťastnej, tak jsem se přizpůsobila já. Musím říct, že ráda.
DP: A měli jsme kritéria: buď pozemek nebo hotový domeček a proti tomu limit peněz. Evě se zalíbil ten hotový domeček.
EE: Hlavně jsem si neuměla představit, že bychom dva roky stavěli. Chtěla jsem rovnou žít.

Jste už oba Plaňáci?
EE: Dušan ano, já jsem stále psaná v Dejvicích.
DP: Není třeba nic přepisovat, dům stejně máme napůl.
EE: Myslíš náš dům na jezeře? (smích)

Přišla jste úplně mezi neznámé lidi, nebo už jste tu měla nějaké kamarádské vazby?
EE: Kolem sportu i muziky se vztahy dobře navazují, navíc Šechtlovi (rodina malířky Marie Michaely Šechtlové 
z Tábora) jsou moji příbuzní a mně jsou jižní Čechy hodně blízké. Mám to tu hrozně ráda a spoustu přátel jsem tady měla už před tím. Třeba Tábor je krásné město, mám to ráda například na náměstí, ale všude tady kolem je hezky, hlavně příroda. Strašně ráda sbírám houby a borůvky, na řece máme pramici…

Tvoříte tandem životní, volejbalový i jako básník a zpěvačka, přičemž každý s jiným startem. Vzpomeňte na své začátky.
EE: Začínala jsem v tátovo kapele a pak mne odchytil Ferdinand Havlík, který mě vyměnil za Věru Křesadlovou. Tak jsem se dostala jako zpěvačka big bandu do Semaforu a přijala nabídku zpívat profesionálně. Bylo mi osmadvacet, zrovna jsem poprvé přišla z porodnice.
DP: Poprvé jsem něco napsal asi v patnácti, ale to se tomu všichni smáli. Spíš to byly takové delší říkanky, který jsem psal hlavně pro sebe a na objednávku, když někdo něco potřeboval.

Ze společné spolupráce vznikla deska Prameny snů, která je kromě jedné skladby celá autorská. Už plánujete další?
EE: Jistě, pořád děláme nové písničky, máme jich plný sešit a chystáme se něco vydat. Problém je, že mne lidi mají zafixovanou jako jazzovou zpěvačku a pak jsem dostala Dušanovy texty. Ono je hrozně těžké se nestydět, protože v nich je spousta našich emocí, psal je přímo mně na kůži. Byla to ale výzva a já to zkusila. Lidem se líbily, cítili zase něco jiného. Je to moje nová role, protože dosud jsem zpívala jen anglicky, ale teď se snažím jazzové koncerty prokládat českými písničkami, což je obrovské oživení. A zase někdy naopak bude oživením pár jazzových písniček. Prameny snů jsme natáčeli ve Stockholmu, což bylo hodně nákladné. Teď uděláme desku levněji, 
v menším studiu, s užším obsazením kapely a spíš si pozveme speciální hosty. Zase bude v češtině a pokud bych měla škatulkovat, tak jazzfolk.

Ladíte s Dušanem i hlasově? Mohli byste spolu zpívat?
EE: Zkoušíme to, hlavně ty písně vlastně takhle vznikají, že je zpíváme oba. A pak na soukromých akcích hrajeme na kytary a zpíváme je. Lidé nám věří a odpouštějí některé nedostatky, snad z nich cítí syrovou upřímnost projevu a lásku.

Autor: Alena Šatrová

10.6.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lubomír Brabec

DON uvede koncert Lubomíra Brabce

Ilustrační foto

Již nejsou mezi námi

Projížděl kolem policejní stanice se dvěma promile alkoholu

Tábor - Policisté zahájili trestní řízení proti místnímu muži (39).

Horská služba zachránila běžkaře, pomoc volal přes aplikaci Záchranka

Šumava - Německého běžkaře v terénu u státní hranice dnes 18. února odpoledne zachraňovali členové Horské služby přes perfektně fungující aplikaci Záchranka.

Další medaile! Bronz pro Erbanovou, vybojovala ho ve sprintu na 500 metrů

Na nejkratší rychlobruslařské trati, sprintu na 500 metrů, vybojovala česká jezdkyně Karolína Erbanová bronzovou medaili! Lepší byla pouze zlatá Japonka Nao Kodairaová a stříbrná Korejka I Sang-Hwa.

Táborští hokejoví bojovníci uhasili Plameny a po dlouhé době slaví

Tábor - Druholigoví hokejisté Tábora v sobotu konečně vyhlédli zpod těžké deky a díky mimořádně bojovnému a nadšenému výkonu vyválčili tři body. Jejich úspěch je o to cennější, že jim padl za oběť druhý tým tabulky ze Žďáru nad Sázavou!

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT