Elbančice Elbančice jsou součástí obce Běleč a tvoří je pouhé tři usedlosti. Přesto však zdejší místo i jeho okolí stojí za návštěvu. Zvláště pokud hledáte klid a romantiku.

První zmínka o malé osadě mezi Pacovem a Mladou Vožicí pochází ze začátku 16. století. V té době jsou zde zmiňovány zázračné léčivé prameny. Podle listinných dokladů dal baron Přehořovský zřídit v roce 1639 nad zřídlem elbančické léčebné vody koupelnu s kotlem na ohřívání vody a v roce 1689 napsal o lázních v Elbančicích lékař Jan František z Erlsfeldu učené latinské pojednání „Thermae Elbanicenses". Mimo jiné se v něm praví, že elbančická voda má léčivé síly, uvolňující zácpu, nečistoty kožní, vyrážky, záduchu, ledviny a především choroby ženské, protože obsahuje soli měďnaté.

Elbančické lázně poté čekal velký rozvoj. Měly hostinské pokoje, rozlehlý krytý bazén. Kolem bazénu byly zvláštní místnosti s vanami a byl zde i kotel, protože nemocní přijížděli i v zimě. Panství vožické, patřící od třicetileté války pražskému arcibiskupu Küenburgovi, mělo v té době z Elbančic roční zisk 10 zlatých rýnských.

Rozmach lázní přispěl také k výstavbě dnes nejvýznamnějšího elbančického objektu, zámku. V roce 1740 dal majitel panství hrabě František Josef z Küenburgu pro svoji nemocnou manželku Terezii Firmianovou postavit u zřídla zámeček ve francouzském slohu.

Další vývoj lázní nejlépe popisuje článek v Pražském ilustrovaném zpravodaji z roku 1941, jehož autorem byl František Bulánek, který do Elbančic a blízké Mladé Vožice přijížděl na letní ozdravné pobyty.

„Doba žádala, aby léčivé prameny byly překlenuty kaplí, zasvěcenou sv. Antonínovi z Elbančic a staly se svému kraji poutním místem, kterým zůstaly až do konce 19. století. Jak posloužily hraběnce Firmianové Küenburgové není známo, ale jejich dosavadní sláva stále stoupala. Zámeček se stal lázeňskou budovou, pro hosty se vyvářelo ve dvou kuchyních, okolí lázní bylo zvelebeno a utěšeným krajem vedla líbezná lipová alej z Elbančic přes Janov až k hradu v Mladé Vožici. Choří většinou panstvo chodili alejí na promenádu nebo na ní jezdili v kočárech. Bylo to rušné, slavné místo.

Staří Římané měli pořekadlo: Časy se mění a lidé i věci v nich. Posledním paprskem lázeňské slávy byl pro Elbančice rok 1866. Tehdy se tu léčili poranění důstojníci rakouskouherské armády. Pak byla vybudována silnice Mladá Vožice Vlašim, která prameny podryla. Z domu, stavěného z lásky k ženě, později domu lázeňského, se stala sýpka. Elbančice upadly v zapomenutí, jako by nikdy nebyly."

Zámeček, ve kterém přišel v roce 1931 na svět režisér Evald Schorm, byl v padesátých letech zcela zdevastovaný a hrozila mu demolice. V sedmdesátých letech jej koupila skupina umělců z Prahy a pokusila se o jeho záchranu. Jeden ze zachránců zámečku, herec a pražský bohém Josef Hrubý, známý například ze satirického televizního pořadu Dvaadvacítka, zde v loňském roce prožil poslední chvíle svého života. Zámek dnes obhospodařuje jeho manželka Kateřina Klaricová se synem Marcelem Hrubým.

„Je to místo s úžasnou atmosférou, kde se jakoby zastavil čas. Na člověka zde dýchne pohoda, klid a tvůrčí nálada. Takových míst už na světě mnoho není," říká Kateřina Klaricová, když mě provádí zámeckými „komnatami". Přestože zámek nevypadá z vnějšího pohledu úplně nejlépe, vnitřní část je vkusně upravená se zachováním co největšího množství původních prvků zámku. „Nikdy jsme neměli příliš peněz, zámeček opravujeme průběžně od sedmdesátých let. Naší snahou je, aby zde bylo klidné místo k životu i odpočinku nabité pozitivní energií. Nikdy jsme nechtěli, aby zde byly výstavní nablýskané sály bez osobitého kouzla, tvoříme místo pro lidskou duši," vysvětluje profesorka filmové a televizní fakulty Kateřina Klaricová.

Za pravdu ji dávají Jana Kubičková z Bratislavy a Kristýna (Mamba) z Prahy, které na zámek přijely na dámskou víkendovou jízdu. „Jsme tady teprve hodinu a jsme naprosto okouzlené, Zámeček má kouzlo a úžasnou atmosféru. Sem se budeme určitě rády vracet," usmívají se sympatické mladé ženy.

Mimo zámku stojí za návštěvu také zdejší okolní romantická příroda. Dojít můžete až k nedalekému židovskému hřbitovu, který byl vybudován kolem roku 1720. K pohřbívání sloužil až do druhé světové války. Poté upadl v zapomnění a postupně chátral. Opraven a zpřístupněn byl znovu v letech 1996 až 2002.

Do Elbančic se dostanete po silnici z Mladé Vožice ve směru na Načeradec a Trhový Štěpánov. Ve všední dny se můžete do vísky dostat také místní autobusovou linkou z Mladé Vožice do Vilic. Elbančice jsou třetí zastávkou. Za nákupy a občerstvením se zastavte v Mladé Vožici.