Dveře s příkazem k prodeji vysadil a odnesl na radnici

Roku 1774 měl tento domek Antonín Král, jehož předkové, jakožto i on sám byli ve službách vrchnosti a místo k postavení tohoto domku zdarma od vrchnosti dostali. V josefinském katastru z r. 1785 zapsán pod č. 20 dům Antonína Krále se zahradou okolo stavení a druhou zahradou. V soupisu z r. 1789 čteme, že Antonín Král, punčochář, je živ na Moravě u vrchnosti ve službách (na tamních statcích küenburgských) v domku o jedné světničce, kuchyni a komoře se stáji, má nájemníka za 5 zl. roční činže. Z domku platilo se 1 zl. 10 kr. gruntovního ouroku do panského důchodu. Antonín Král prodal od svého domku „kus placu“ Matoušovi Krejčímu, který si pak na tom místě s povolením městské rady domek vystavěl. To zavdalo příčinu ke sporu o pravomoc mezi vrchností a městem. Hospodářský inspektor Josef Richter zaslal dne 11. září 1802 jménem hospodářského úřadu přípis magistrátu vožickému v německém jazyce, a jelikož obsah jeho má zajímavost pro tehdejší poddanské poměry mezi městem a panstvím, otiskuji jej v překladu:

„Hospodářskému úřadu je známo, že zdejší měšťané Antonín Král a Bernard Krejčí neb jejich předkové ve vrchnostenských službách stali a ze zvláštní náklonnosti tehdejšího držitele fideikomisu místa k vystavění domů z vrchnostenského majetku v obvodu vrchnostenskými grunty ohraničeném obdrželi. Poněvadž oni měšťané jen pouhými vrchnostenskými dekrety povolovacími vykázati se mohou, není možné ani myslitelno, že by reální jurisdikce na městskou radu mohla přejíti. Byť by proti personální jurisdikci těchto měšťanů nebylo námitek (pokud jim to měšťanské právo přisuzuje), tož věří podepsaný, že na reální jurisdikci, to jest grunt, na němž jejich domy stojí a z nich vrchnosti daň platí, město právo nemá. Oba tito měšťané podrobili se vrchnostenským právem se říditi, ale na zahrádkách u domů jejich, které jim nebyly darovány ani nebyly jimi koupeny, tedy na vrchnostenském majetku z pouhého domnění, libovůle a pychu nové domy dali stavěti, aniž vrchnost o dovolení žádali a o předepsané povolení k stavbě u zdejší reální jurisdikce zakročili. Že těmto měšťanům jen stavení jako majetek náleží, vysvětluje se tím, že žádný držitel fideikomisu jako uživatel pozemky právoplatně darovati nemůže, aniž je smí od fideikomisu odprodati. Nemají tehdy dotčení měšťané práva na pozemky a nemohou samovolně ani se svým domem, tím méně zahrádkami nakládati a je jiným poddaným prodávati, což jen vrchnosti přísluší. Městská rada nemá právo o těchto pozemcích rozhodovati. Nařizuje se tehdy městské radě: Ony jen co do živnosti pod personální městskou jurisdikcí stojí osoby předvolati a je ohledně domů jejich ihned na vrchnostenském zastaviti, neboť městská rada nemá práva: dřevěné domky v blízkosti velkých panských špýcharů pro nebezpečí ohně povolovati a to vrchnostenským poddaným, dále bez předložeRní plánu libovolně stavěti a vrchnostenský majetek a pravomoc tímto způsobem porušovati. Městská rada je zodpovědna, pakli že se v stavbě těchto domů bude pokračovati, protože zastavení bylo svého času ústně nařízeno. Zkoušený magistrátní rada, který při tom fatálním povolení bez námitky stál, jelikož i purkmistr a ostatní nezkušení radové musí důvodně přiznati, že přisvojování si povýšenosti nad vrchností a jejím majetkem je neslýchané, zdravému rozumu se příčící a při dalším setrvání trestné.“
O výsledku sporu viz u č. 39.

Po smrti Antonína Krále byl domek r. 1805 na rozkaz magistrátu soudně odhadnut Václavem Prokešem, mistrem tesařským a Janem Marešem, mistrem zednickým. Dle toho sestával domek jako obyčejně ze světnice, komory, kuchyně, byl zcela ze dřeva a rozpadlý, takže cena odhadní činila 44 zl. 38 kr., k tomu zahrada o prostoře 140 čtv. sáhů 55 zl. 22 kr., celkem 100 zl. Zcela sešlý a zbořený domek se zahrádkou ujal v odhadní ceně syn Josef Král a přidal 44 zl. za to, že mu jej dědic popustil.

Pokračování za týden

RICHARD HRDLIČKA