Ta velmi talentovaná žákyně se jmenuje Zuzana Oulehlová. Bydlí v Měšicích, je jí 17 let a každý svůj den rozděluje kromě učení na mnoho koníčků. Hraje na klavír a flétnu, věnuje se dobrovolnictví a hlavně maluje. „Je velice trpělivá a cílevědomá a jako jedna z mála mých žákyň se nadchla pro malování na plátno, což je pro žáka hodně obtížná výtvarná technika," říká o ní Máša Valterová a dodává: „Zároveň je ale i nesmírně pracovitá. A to jsou myslím ty nejlepší vlastnosti, aby z ní jednou byla umělkyně, o které hodně uslyšíme."

Říká se, že umělci mají vždycky nejraději dílo, které právě dokončili. Platí to i o vás?
Vůbec. Mám sice vždycky radost, že se mi povedlo obraz dokončit, ale ta radost trvá jen chvilku. Čím déle se na obraz dívám, tím víc na něm vždycky vidím věcí, které jsem mohla udělat líp.

Namalujete tedy potom další verzi takového obrazu?
To by mě nebavilo. Spíš si pak ujasňuju chyby, které jsem udělala, a přemýšlím, jak je napravit. A potom začnu malovat jiný obraz s tím, že teď  už to bude ono. No a pak ta radost zase trvá jen chvilku a už se raději chystám na další, lepší obraz.

Nejspíš patříte do druhé skupiny umělců, kteří jsou k sobě hodně sebekritičtí a po určitém období spálí většinu obrazů a začnou jinak, zatímco milovníci umění litují, co všechno zmizelo v plamenech.
Já obrazy nepálím, prostě je zahazuju. Tedy ty na papíře. Vyhodit plátno by byla škoda, je drahé. Dá se přetřít a namalovat  na  něj  něco  jiného.

PORTRÉT KAMARÁDKY – kresba barevnými tužkami.  Další z mála obrazů, který obstál v přísném hodnocení vlastní autorky.

No jo, ale kdyby takhle byl sebekritický třeba Picasso, nemáme těch 2200 prací z jeho dětství, na kterých historikové umění studují zrod génia.
Vidíte, Picassa mám zrovna ráda. Jen si nemyslím, že ten můj postoj je sebekritika. Prostě se mi obraz nelíbí, tak ho vyhodím. Přece se nebudu koukat  na  ošklivý  obraz, a ještě navíc svůj. (smích)

Předpokládám, že svoji úplně první kresbičku z dětství schovanou nemáte.
To asi ne, ale tehdy jsem ji určitě záměrně nevyhodila, jen se někam ztratila. Dodnes mám schované obrázky, které jsem malovala v první třídě, než jsem začala chodit na výtvarku na základní uměleckou školu.

Co jste tehdy malovala?
Mamku a taťku. Měla jsem na obrázky sešit a vždycky na konci dne jsem si tam nakreslila, co jsem prožila s rodiči. Nemalovala jsem ale každý den – jen když jsem si chtěla zachovat nějakou hezkou vzpomínku. Třeba jak jsme si šli v létě zaplavat nebo jak jsme v zimě stavěli sněhuláka.

V tom je ale už určitá koncepce, protože běžně si v takovém věku holčičky malují princezničky.
Taky jsem jich několik namalovala, ale to bylo proto, že nám to zadali ve školce nebo pak v první třídě. Moje malování sledovala hlavně mamka a hodně se jí líbilo. A když mě chválily i učitelky ve škole, zavedla mě do „zušky". To mi bylo sedm let.

Takže u paní Valterové vlastně slavíte výročí – deset let výuky.
Nesmím zapomenout na pana učitele Teodora Buzu. U něj jsem začínala. V jeho třídě se malovalo a já jsem si brzy všimla, že ve škole dělají taky keramiku. Na základce mě totiž při výtvarce hodně bavilo i modelování. A teď tady  byla  příležitost.  Pře-stoupila jsem proto do třídy k paní Valterové, kde se keramika  vyučuje.  Docela dlouho to vypadalo, že se budu věnovat právě keramice.

Proč jste u ní nezůstala?
Baví mě dodnes, ale keramika se nedá dělat doma v bytě. I v té době jsem si malovala, jen tak pro radost. Před pěti lety jsem usoudila, že pro moje vyjádření bude lepší dělat naplno právě malování, právě z toho důvodu, že to není tak náročné na prostor a pomůcky. Taky mě hodně oslovily nádherné malby paní Valterové a chtěla jsem to taky umět, ale dělat si to jednou po svém.

Po svém? Takže někdy paní Valterové třeba oponujete?
To ne. Chtěla jsem se co nejlíp naučit právě malířské řemeslo, protože to by měl každý dobrý malíř dokonale ovládat. Učím se ho dodnes, vždyť víte, jak často vyhazuju obrázky. Věděla jsem od začátku, že musím dávat dobrý pozor na to, co nás paní Valterová učí. Základem je trpělivost. Malování je mnohem složitější, než si běžně lidé myslí. Dobrý obraz nevznikne tak, že malíř začne malovat na horním konci plátna a skončí na spodním. Maluje se ve vrstvách. Když se podíváte na moje obrazy krajin, ty vlastně vznikaly podobně, jako se ta krajina tvořila ve skutečnosti. Stromy na obraze vyrostly až jako poslední. Kdo se chce tohle naučit, musí dobře poslouchat svého učitele.

Říkáte to s takovým zaujetím, jako kdyby vás bavilo, že je to obtížné.
Ono to tak asi bude. Mě totiž na malování baví i to, že se musím sama překonat, abych malbu dokázala dovést do konce. Poměrně dlouho totiž obraz vůbec nevypadá jako obraz. Nejdřív je tamhle skvrna, pak tamhle přibyde další, která tu předchozí trochu překryje, a takhle vymalovat třeba jen pramínek vody dá hodně práce. Člověk to musí mít všechno pořád promyšlené a nesmí couvnout. Díky malování jsem se naučila přirozené sebekázni. A to mi v životě vlastně pomáhá ve všem.

Jak dlouho trvá, než namalujete obraz?
Nedá  se  to  přesně  říct. Možná to v řádu hodin zase tolik času nezabere, ale mezi malováním jsou přestávky. Když dělám obraz podle zadání paní Valterové, maluju ho hlavně při jejích lekcích. Postupně ho dokončím až třeba po pěti týdnech. Mezitím se věnuju jiným věcem a  pak  se  musím  vždycky zkoncentrovat, abych se znovu vrátila do nálady obrazu a do té trpělivosti.

Stává se vám, že v takové chvíli třeba vůbec nemáte do malování chuť?
Stává. Ale vím, že je tu prostě ten plán obraz dokončit. Když se zase do práce ponořím, úplně zapomenu, že jsem třeba měla špatný den. Čím víc se musím soustředit i na tu techniku malování, tím je to pro takovou relaxaci lepší. Možná i proto se hodně věnuju právě malbě na plátno, protože je asi nejtěžší z technik, které se učíme.

Všiml jsem si, že často malujete podle běžných fotografií. Má to smysl? Vždyť to, co fotoaparát vyfotil za zlomek vteřiny, vy pak malujete víc než měsíc.
Souhlasím, jenže běžná fotka nikdy nezaznamená skutečnost tak, jak ji skutečně prožíváte. Oči člověka vidí jinak než optika foťáku. Vidíte hlavně to, na co se zaměříte, třeba tvář člověka. A vše-chno další už vnímáte jen podvědomě. V té chvíli si do okolí promítáte spíš svoje pocity, než abyste si ujasňoval, kde v dálce roste jaký strom nebo kde je jaké okno. Tohle pochopit je právě pro malování hodně důležité.

Promítají se tyhle pocity i do tváře člověka, kterého malujete?
Ano, ale jen náznakem. Jenže kdyby to tam nebylo, chybělo by to tam. Nejde jen o to vystihnout tvář portrétovaného člověka, ale i pocit z něj a z celé nálady té chvíle. Zjistila jsem, že k tomu stačí jen maličko, třeba jen jeden drobný tah štětcem. Pak teprve obraz získává duši a je mnohem přirozenější a pravdivější než fotka. Ale přijít na to, kdy a jak takový tah namalovat, je hodně těžké a nedá se to popsat. Musí to přijít samo během práce a soustředění. A já se na to musím těšit.  Takhle  vznikl  portrét mojí kamarádky, který bych jako jeden z mála už nevyhodila. Vůbec mi malování v té chvíli nepřišlo jako práce, portrét jsem měla hotový za pár hodin, vyloženě jsem si to užívala.

Ale co když dostanete jako zadání namalovat tvář, která vám třeba není hned sympatická?
Musím si k ní najít vztah. Stalo se mi to, když mi paní Valterová dala za úkol namalovat obličej pána, který mi na první pohled opravdu příliš sympatický nepřipadal. Začala jsem tedy pozorně sledovat hru světla a stínu v jeho tváři, až jsem zjistila, že je ta tvář vlastně zajímavá. Práce na obraze mi trvala mnohem déle, ale pochopila jsem při tom, že přicházím na nové věci a tím mě to zase bavilo. Tohle neplatí jen o malování portrétu, ale i přírody a vůbec čehokoliv.

To je přímo vzorový přístup umělce, který dokáže být svůj a přitom se uživit zakázkami. Budete se věnovat profesi malířky?
Líbilo by se mi to, ale nemuselo by to být vyloženě malířství. Jak na začátku říkala paní Valterová, teď  se zajímám i o oděvní tvorbu. Ten nápad vznikl náhodou; chtěla jsem jít na ples, ale žádné šaty v obchodech neměly toho správného ducha. Cítila jsem se podobně, jako když se dívám na fotografii a něco jí chybí. Napadlo mě, že bych jednou šaty mohla navrhovat sama podle svého. Protože se chci všechno naučit důkladně, začala jsem dálkově studovat oděvní školu v Praze, jezdím tam každé úterý. Až dokončím gymnázium, ráda bych studovala nějakou vysokou uměleckou školu, protože umění mě baví a naplňuje mě.

A pak?
…Se uvidí. (smích)

ZUZANA OULEHLOVÁ
Studuje  Gymnázium  Pierra de Coubertina a dálkově oděvní školu v Praze.
Jejím nejoblíbenějším obdobím ve výtvarném umění je poslední  třetina  19.  století a první třetina dvacátého.
Má ráda hlavně obrazy Vincenta van Gogha, Pabla Picassa a Salvadora Dalího.

Josef Musil