Historie domu čp. 7 na dnešním Žižkově náměstí v Táboře se datuje od 16. století, kdy byl v majetku zemanské rodiny Primlů či Frimlů, která patřila k původním v Táboře. Dalším vlastníkem byl Václav Beran, jenž po požáru roku 1532 spáleniště prodal Ondřejovi Čáslavskému. Další majitelé se často poté střídali, načež nastaly spory o obnovený dům.

Jan Zálužský, syn Pavla, císařského rychtáře, byl od roku 1596 pánem dnešní „sedmičky“, avšak svým rozmařilým životem se zadlužil, a dokonce se dostal do vězení. Po prosbě k císaři přišel příkaz: „Táborští nemají Jana pro dluhy v šatlavním vězení držeti, nýbrž o vyrovnání s věřiteli se opravdu pokusiti, a nejvýše v rathouzním vězení, jako na měšťana náleží, zjistiti.“ Táborský historik Karel Thir k těmto záležitostem v knize Staré domy a rodiny táborské, I. díl, Tábor 1920, dodává: „Ze zpráv těchto vidíme, jak kruté byly tehdy zákony proti obchodníkům v kridu upadším i proti jejich rukojmím.“
O dalších peripetiích nejsou výsledky příliš známé. Roku 1620 Ladislav Víta ze Rzavého na Pacově a Dubu prodal dům Benigně Dvořecké.

Začátkem třicetileté války bylo dané místo pobořeno. Císařský kapitán a gubernátor města Maxim. Pechlar z Memminku a na Vránovicích k čp. 7 přikoupil sousední dům čp. 8 a vzadu Hořepnické zbořeniště, pozdější zahrádku mezi špitálem a čp. 6. Tento kompletní celek v roce 1635 převzal císařský rada, soudce zemský a nejvyšší kommermistr v království Českém Jan starší z Tallmberga a na Smilkově. Stavební spojení domů čp. 7 a čp. 8 trvalo od roku 1623 až do roku 1773.

V daném období pokračují dohady o samotný majetek i jeho stavební úpravy. Též majitelé domu, ač významné osobnosti, se nejen do jeho historie zapsali různým způsobem.

V tomto směru obzvláště vynikl Jan Antonín Řebenář, syn výběrčího pivního a vinného tácu Jana Jakuba Řebenáře, který dům čp. 7 ještě s dalšími nemovitostmi zdědil v roce 1720 po svém zesnulém tchánovi, vrchním výběrčím accisu okresu Táborského, kraje Bechyňského, Václavovi Janovi Fabri.
Aristokratického a veselého způsobu života si Jan Antonín Řebenář užíval již od mládí, což především jeho okolí vždy silně pociťovalo. Počínaje sporem o užívání znaku a predikátu, kdež mu v červnu 1735 krajští hejtmané bechyňští nařizují užívat jméno Sebenář a ne Řebenář, přes nezřízenou zálibu v myslivosti, nekonečné soudní tahanice pro dluhy a další nepřístojnosti, až po jakýsi záhadný konflikt s Emauzským klášterem. To vše obsahuje výpis Sebenářových trampot, pořízený Karlem Thirem ve výše uvedené publikaci na celých čtyřech stranách. Jan Antonín Sebenář zemřel 31. srpna 1773 ve věku 87 roků. A přestože právo často nedodržoval, byl tento muž šedesát let konšelem, pětadvacet let primasem a též poštmistrem v Táboře a Německém Brodě.

Jeho dědicové domy čp. 7 a čp. 8 opět rozdělili a námi sledovaná nemovitost byla nadále prodávána i v následujícím století. Lékárník Hugo Suchomel, její vlastník od roku 1880, nechal dům uvést do současné podoby. Při těchto úpravách byl ve druhém patře objeven prkenný strop celý pokrytý malbami. V roce 1885 dům i s lékárnou koupil Václav Křemen. Dalším majitelem se stal JUDr. Alois Kotrbelec, který od roku 1899 do své smrti v únoru 1918 vykonával funkci starosty města Tábora.

V samotném čp. 7 na počátku dvacátého století František Vacka provozoval prodej nápojů lihových v uzavřených láhvích, k této firmě zde též náležel obchod s lahůdkami a se smíšeným zbožím. Po JUDr. Kotrbelcovi dům vlastnili jeho dědicové, v roce 1923 jsou v adresáři Tábora jmenováni Alois Kotrbelec a Hedvika Řeháková. Ti ovšem v příslušné nemovitosti nežili, tehdy se zde nacházel sklad nábytku firmy Škarka, Kumhera a Kratochvíl, jinak vyrábějící v dílně v Koželuzích čp. 427.

Během následujících let se však situace dosti rychle změnila, navíc, z dnešního pohledu, byl tento nepříliš veliký dům plně využíván i obydlen. V polovině třicátých let byl majitelem čp. 7 československý stát a konkrétně zde sídlilo státní zastupitelství, v němž pracovali prokurátor, státní zástupce, soudní kancelářský asistent, vrchní kancelářský oficiant, kancelářská oficiantka a soudní zřízenec. Dále bylo čp. 7 trvale obýváno Holasovými. Jednalo se o úředního zřízence Václava Holase a jeho manželku Anežku, autodopravce Antonína Holase, automontéra Františka Holase a typografa Ludvíka Holase.
Již mnohokrát jsme se přesvědčili, že na táborském náměstí nikdy nebyla nuda. Totéž můžeme říci o jednotlivých domech. Dnes věřme, že v samotném čp. 7 se zajisté nenudili pracovníci státního zastupitelství, kteří zde měli úřední hodiny v pondělí až pátek od 8 do 12 hodin a od 14 do 18 hodin, v sobotu od 8 do 13 hodin. Přejme všem dnešním návštěvníkům „sedmičky“ lépe strávený čas, než jak ho v těchto zdech byli nuceni trávit naši předchůdci.

STANISLAV ZITA