Před několika lety začali se šitím panenek pro děti v nemocnicích, a už jich ušili skoro šest tisíc. Hovořili jsme s vedoucí klubu Hanou Trejbalovou.

Jak jste vlastně přišli na nápad začít šít panenky?
V roce 2007 za námi přišla paní Dlouhá, a požádala nás, zda bychom nechtěli začít šít panenky pro děti v nemocnicích. Ten nápad se nám líbil, tak jsme se do toho pustili. Zpočátku nám materiál vozila, to trvalo zhruba dva roky. Pak ale přišla s tím, že už pro nás nemá plátno ani střiž, a v podstatě ani odbyt.

Vy jste se ale rozhodli nepřestat…
Ano, přišlo nám to líto. Naštěstí ale pan Kadlec, soused jedné naší členky, pracoval v Motole. A tam zájem projevili. Takže jsem se zeptala děvčat, jestli mají doma nějaká stará prostěradla, a nakonec se nám toho sešlo na několik let. Pak jsme ještě oslovili Sinfo, které v Mladé Vožici zpracovává molitan, zda by nám nemohli poskytnout nějaké zbytky, no a už to bylo.

Jak to tedy vlastně celé probíhá?
Nejprve to doma ženské obkreslí podle vzorů. Pak se panenka vystřihne a obšije, nechá se tam jen malý otvor. No a pak se sejdeme v zasedačce a tam panenky společně plníme molitanovou drtí.

Kolik se vás takhle schází?
Většinou kolem třiceti nebo čtyřiceti. Ženské plní, chlapi zase pomáhají nosit molitan, přitom si povídáme, zpíváme, vyprávíme vtipy. Je to podobné, jako když se dřív dralo peří. Užijeme si u toho dost legrace. Většinou jich uděláme tak kolem stovky. Jednou za měsíc je pak vezme pan Kadlec a odveze je do Motola a Královských Vinohrad. Brzy už to bude šest tisíc panenek. Snad dětem přináší radost.