Psala se polovina 80. let 18. století, kdy tři uchazeči odmítli jít do soutěže o místo sládka. Ale bez dobře fungujícího pivovaru nemohlo město platit daně. Adepti vzali do zaječích, když se dozvěděli, co postihlo jejich předchůdce. Ti museli vařit z nekvalitních surovin, zdarma odlévat pivo prominentům, a přitom dodržovat normy použitých surovin.

Byl tu ještě čtvrtý uchazeč, a ten neutekl. Matěj Kubart. V Táboře předtím vařil pivo pět a půl roku, jenže místní ho neměli rádi a dali mu výpověď. Tím městu propadla i jeho kauce 1500 zlatých, o kterou se jeho manželka hodlala soudit. Měšťané trnuli v obavách, kde vezmou peníze na případný prohraný spor. Krajský hejtman rytíř Streruwitz dospěl k názoru, že táborský magistrát je neschopný a toto nelichotivé stanovisko sdělil zemskému guberniu.

Odtud mu napsali, aby si uvědomil, co jasně řekla komise hraběte Františka Larische, když v roce 1751 v Táboře kontrolovala pivovarské hospodaření. A sice, že pivovar je základní jistota k placení daní a krajský hejtman nad ním musí bdít. Má povinnost zamezit všemu, co by chod pivovaru mohlo ohrozit.
Páni z gubernia potvrdili, že takový škodlivý vliv má táborský magistrát. Když sládek Hašek vařil špatné pivo, svádělo se to na jeho nedbalost a chatrné zařízení pivovaru, ale příčina byla jinde. Jednak musel zaplatit měšťanům značný poplatek 150 zlatých. Jinými slovy úplatek. Uvědomte si, vy v Táboře – pokračovalo gubernium –, že sládkům obecně dáváte docela malý plat a skromný deputát. Neplatíte jim ani úroky z těch 1500 zlatých, které za sebe musejí zaplatit v kauci, když je přijímáte do zaměstnání. Měšťané sládkovi pořád lezou do pivovaru a on jim musí nalévat. Pokud se nevydá řádná instrukce, zlořády budou pokračovat. A aby se vám, rytíři Streruwitzi, taková instrukce dobře psala, my na guberniu vymyslíme její kostru.

Nuže: „Magistrát nemá míti neobmezenou moc sládka přijímati, nýbrž navrhne pouze tři osoby vhodné a kauce schopné krajskému úřadu, jenž z nich sládka vybere a potvrdí. Při tom mu budiž instrukce dána a zvláště to vytknuto, aby dřívím, jež zadarmo dostává, co nejvíce šetřil a svou kaucí za plýtvání ručil. Dále pod nejpřísnějším trestem zakazuje se magistrátu ze zištnosti úplatky od sládků bráti, do pivovaru na návštěvy choditi aneb pro pivo ve džbáncích si posílati. Taktéž občanstvu má se zakázati, jak v pivovaře se scházeti, tak odtud pivo bráti."

A teď už koukejte v Táboře přijmout nějakého sládka, jinak nebudete mít z čeho platit daně. A bude zle! A tak Táboráci jednali. Výběr měli jednoduchý. Ze všech uchazečů zůstal jenom Kubart. Přesto však byla nenávist některých měšťanů vůči Kubartovi tak silná, že vášnivě protestovali proti jeho přijetí a sháněli další uchazeče, i kdyby si je měli z prstu vycucat.
Kubart byl chytrý. Navrhl měšťanům, že když ho přijmou, ustoupí od soudního sporu s Táborem kvůli své kauci. A ještě nabízí dobrý oboustranný obchod. Z těch svých patnácti set zlatých, které si podle jeho názoru neoprávněně přisvojili Táboráci, jim tisíc nechá. A těch zbylých pět set postupně doplní. Ale už to nebude propadlá kauce, ale živá kauce pro sládka v činné službě, jasné?

Jasné, odpověděla většina měšťanů, kteří si oddechli, že tím skončí soudní tahanice. Přesto se jiní měšťané ohradili, že do takovýchhle konců to došlo jen proto, že o nich krajský hejtman napsal guberniu něco ošklivého. Měli dokonce tolik drzosti, že požádali gubernium, aby jim poslalo opis hejtmanovy zprávy. Velcí páni z gubernia poslali malým pánům z Tábora odpověď, že jim do toho nic není a že už mají mít podle platné instrukce tři kandidáty na městského sládka. Mají?
Ano, dali je dohromady. Jako prvního doporučili Matěje Kubarta, druhého Františka Kubína a třetího Josefa Linharta. Sami navrhli, že přijmou Kubarta, protože už v Táboře sládkoval a propuštěn byl vlastně jen pro „rozličné nedorozumění". Hejtman souhlasil. A tak se Kubart stal znovu táborským sládkem.

JOSEF MUSIL