Starobylý dům čp. 169 v Kotnovské ulici sice nepatří k velikým stavbám města Tábora, ovšem jeho historie i osudy zdejších obyvatel bývaly velice rušné. Podle nejstarší zprávy z roku 1528 Anna Rojíková dům prodala ševci Janovi Vopselkovi.
Následovala rychlá výměna majitelů, v roce 1567 nemovitost koupil řezník Vondřej Holý. Jeho žena Kateřina, rozená Luňáková, vedla po smrti manžela roku 1579 živnost nadále s tovaryšem. Nastala však situace, která by měla být vyřešena svatbou. Tovaryš se ale postavil proti nucenému sňatku a vyhrožoval Kateřině zabitím. Té jinak kromě veřejné potupy navíc hrozilo zastavení živnosti, ztráta majetku a možná vypovězení z města. Po tajném narození dítěte řekla, že bylo mrtvé. Tovaryš ho chtěl zahrabat ve sklepě, ale nakonec bylo předáno jisté bábě k „vyšikování“ z města.
Záležitost však byla prozrazena a Kateřinu stihl tvrdý trest. Dle tehdejšího zvyku byla zahrabána za živa a její tělo pravděpodobně v hrobě probito kůlem. Tak se lidé chránili, aby podobní provinilci po potrestání nemohli vstávat z hrobů, nadále žijící zabíjet a jinak jim škodit v podobě upírů.
Po Kateřině dům zdědil její bratr Jan Luňák a poté se v něm opět střídala řada majitelů různých povolání. Krejčí Pavel Kšír se stal dědicem dané nemovitosti asi v roce 1693 a provozoval zde šenk piva a kořalky, přičemž pro místní „veliké povyky a nepříkladnosti“ se roku 1704 dostal na dva dny a dvě noci do radničního vězení. Navíc městský rychtář dostal úkol dům v noci častěji vizitirovati a „děvečky tam postižené do šatlavy bráti“. Došlo rovněž na pokutu za nalévání pod míru.
Od roku 1730 nemovitost patřila krejčímu Mikulášovi Kšírovi, v následujícím období zde byla provozována především řeznická živnost, ačkoli majitelé se opět často střídali. V roce 1857 bylo dnešní čp. 169 v exekuci prodáno Janovi Bredovi, později se dočasně dostalo mezi várečné domy. Od roku 1866 nemovitost vlastnili Matěj a Barbora Dvořákovi, na přelomu devatenáctého a dvacátého století patřila Karlovi Sedláčkovi.
Na počátku dvacátých let byl majitelem čp. 169 natěrač Josef Tousek, který zde bydlel s manželkou Josefou. Další obyvatelstvo domu tvořili Vilém Tousek a Ladislav Tousek, oba povoláním malíři písma.
V polovině třicátých let byla majitelkou dané nemovitosti Marta Löwyová, jejíž sociální postavení bylo v Novém adresáři města Tábora z roku 1935 uvedeno „v obchodě“. V čp. 169 tehdy zároveň žili obchodní zástupce Artur Löwy, obchodní příručí František Löwy a krámská Helena Löwyová.
V období německé okupace po roce 1939 je zde uváděna Marta Löwyová jako žena v domácnosti, která byla s množstvím dalších táborských občanů židovského původu deportována transportem Cb 16. 11. 1942 do Terezína. Odtud ji čekala další deportace, tentokrát transportem Dr 15. 12. 1943 do Osvětimi. Zde stopa Marty Löwyové, obyvatelky táborského domu čp. 169, končí. A zdaleka nejen její…
Jak patrno, i relativně malý dům v nepříliš rušné ulici mohl být svědkem množství dramatických událostí, při jejichž připomenutí dnešního člověka někdy až zamrazí. Bez ohledu na čas i podobu zla je však zapotřebí všechny jeho projevy překonávat, a to již v samotném začátku, již v malém měřítku. A především nezapomínat, ale naopak mít neustále na paměti veškeré bývalé události, včetně těch hrozivých.
Stanislav Zita