Majitelem je Oldřich Vachuta z Tábora. Jeho rodina už budovu vlastní téměř stovku let, kupoval ji jeho děda.

„V současnosti statek opouštíme. Myslel jsem, že tam bude bydlet dcera, ale odešla do Vlastiboře. Já jsem po operaci páteře, takže už tam dělat nemohu. Plány byly veliké, ale chybí zdraví a takové stavení je především o manuální práci," vysvětluje Oldřich Vachuta. Jako šikovný zedník si dokázal poradit s prací kolem domu hravě. Většina objektu je opravená. „Už to chce jen vyměnit krytinu na střeše, to jsem už nestačil. Dům je jinak k okamžitému užití. Jenže to bude chtít mladého člověka při síle, který by tam chtěl jít. Investice už by nebyly tak veliké, lidé dnes vrážejí peníze do horších věcí. Hrozných bytů, do kterých lidé investovali mnohdy nesmyslně, jsem jako zedník viděl mnoho," říká.
Statek s uzavřeným dvorem tvoří obytná budova, dílna, garáž, kůlna a uzavírá ho stodola. V obci se nachází řada dalších zděných lidových staveb vzhledem připomínající selské baroko.

Už v roce 1657 mají Rataje 13 gruntů, z nich jeden pustý, a 16 chalup. Lze tedy předpokládat, že č.p. 9 už v té době stálo, i když ne v této podobě. V roce 1697 byl gruntů stejný počet, jen chalup bylo pouze dvanáct. Jestli už byl dům Vachutů statkem, což lze předpokládat, vlastnil ho Mikuláš Dobiáš a nazýval se tak Dobiášovým gruntem. Byl-li chalupou, patřil Samohrdským.

„Devítka" se nazývala Pekárkovou chalupou. Pavel Pekárek je však v roce 1697 psaný v chalupě s číslem popisným 2. Václav Pekárek byl v roce 1866 starostou Rataj. V té době ho však tížily dvě věci: od roku 1825 v obci řádila cholera a situaci nevylepšilo 13. srpna 1866 ani 358 mužů pruského vojska, kteří se v obci usadili. Vzhledem ke špatnému stavu v Dobronicích tu museli zřídit zvláštní hřbitov.

Usedlosti v Ratajích mají vesměs klenutou bránu, některé křídlové a zdobené štíty. Domy pocházejí z druhé poloviny 19. a začátku 20. století. V horní polovině návsi se nachází usedlosti 7 a 8 s datací roku 1862, čp. 9 dostalo současnou podobu okolo roku 1850.

V „devítce" bydlíval jakýsi Matuška (jméno, které se později objevuje v dalších č.p.) a pak Kvastel. Od něj dům koupil Klíma z čísla popisného 43, jenže statek směnil s Jelínkovými, pocházejícími z č.p.1.

Dne 7. září 1924 prodávají manželé František a Marie Jelínkovi svou usedlost i s pozemky ve veřejné dražbě. Cena byla 147 tisíc korun a kronikář Jan Kašpar z Kozína si stýská, že pozemky vyšly vcelku draho.

Kulový blesk

Nastala tím akce kulový blesk. Rodina Jelínkova se odstěhovala do Chrášťan a ze sousedního domu se na statek přestěhovala rodina Vachutova.

Rodina Kožíškova se pak nastěhovala na místo Vachutů do č.p. 10. Dům Kožíškových, jehož číslo není z kroniky patrné, obsadili Kadlecovi. „Tahle stěhování byla tehdy kvůli ženské, jak jinak! Soused chodil za manželkou jiného, a bylo. Dopadlo to takto," říká Vachuta.

Zápisy ratajské kroniky končí v roce 1940, kdy z nařízení protektorátu musela být pamětní kniha uzavřena a odevzdána na protektorátní úřad. Zápisky zachránil řídící učitel Matěj Petřík, který celou kroniku v rychlosti opsal a v roce 1965 i dopsal.

V době války se podle něj Ratajští nedali a Němcům odevzdávali z hospodaření jen tolik, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá". Schovávání pytlů obilí a mouky bylo prý velice nápadité a mnohdy groteskní. Kromě různých křoví a roklí za obcí někdo schoval pytel s moukou například i do vody v potoce.

Nikdo však už nedokázal zachránit zápisky rodiny Vachutovy po roce 1968. „Bratranec byl kapitánem na zaoceánské flotile, pak sem přišli ti z východu. Kdyby u nás náhodou něco našli, byl by průšvih. Táta tak ze strachu všechny dokumentace spálil. Myslím, že se nic nedochovalo a škoda je to obrovská. Strach je strašná věc," vypráví Oldřich Vachuta.

V roce 1981 se k pobytu v čísle popisném 9 přihlásila Jaroslava Vachutová z Olší. V tom roce pracuje Jaroslav Vachuta v Čekanicích v mísírně, Marie Vachutová pracovala v JZD a touto dobou už je invalidní důchodkyní. Oldřich Vachuta je zedníkem v táborském OSP a Jan pracuje v Praze. O rok později se Oldřich a Jaroslava Vachutovi stěhují do Olší u Opařan. Jaroslav Vachuta opravuje štít domu, který je v této době už památkově chráněný.

V roce 2009 měli dům č.p. 9 manželé Němcovi, potomci Vachutových. Za květinovou výzdobu v oknech a na dveřích vyhráli soutěž o nejlépe rozkvetlé okno. Porazili tak 45 soutěžících.

„Chalupa teď není trvale obydlená a majitelé se ji pokoušejí prodat, ale není neudržovaná ani zdevastovaná," ujišťuje Jiří Beneš z Rataj.

David Peltán