VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dokud se hlediště baví, krize nemají šanci

Tábor — Lidé kolem nás.

19.11.2010
SDÍLEJ:

Divadelník Jan Melichar hraje divadlo už bez jednoho roku čtyřicet let a z nich dvacet zasvětil široce rozvětvenému uskupení s názvem Rubikon. Jeho základním tvůrčím cílem je rozesmát malé i velké diváky.Foto: Josef Musil

Rubikon = dobrá nálada z Tábora. Celých dvacet let toto amatérské divadelní a hudební sdružení baví děti i dospělé. Jejich týmem dosud prošlo 75 lidí. Z nich čtyři působí v souboru od začátku dodnes. Jedním je Jan Melichar (49). Nejen šéf a režisér souboru, ale také herec, hudebník, textař a zvukový mistr. Právě on soubor založil.

V Rubikonu se rozhodli, že kulaté výročí oslaví v sobotu 20. listopadu tím, že v Domě armády Tábor uvedou od 15 hodin pohádku Čertovy zlaté vlasy. Je to první pohádka, kterou Rubikon kdy hrál, a Jan Melichar ji se současným obsazením souboru znovu nastudoval.

Kolikrát už musel Rubikon za svých dvacet let překročit Rubikon?
Ještě nikdy. Stávají se nám naštěstí jen drobné maléry. Třeba když těsně před vystoupením onemocní někdo, kdo hraje důležitou roli. S tím se ale umíme vypořádat. Když například jednou těsně před akcí ochořel pan král, jeho roli jsme naučili našeho řidiče během jízdy. Polovinu původních replik si rozdělili ostatní hráči a pak něco přihodila tu dvorní dáma, tu rytíř, tu princezna, a řidič se proměnil v natolik přesvědčivého krále, že v hledišti nikdo nic nepoznal. Jenomže on nás tehdy na vystoupení do Pelhřimova nevezl jen tak někdo. Za volant usedl Kamil Sixta. Dlouholetý a zkušený ochotník. A jemu, i kdyby zapomněl celou svou roli, stačí vědět, koho hraje a jak má hra skončit. Když mu ostatní dobře přihrávají — pozor, i to se musí umět —, pak všechny repliky odvodí, pomůže si vlastní improvizací a hra dopadne na jedničku. Ale překročit Rubikon? Kdepak. Těch dvacet let jsme prožili v pohodě. No jo, ale o čem si vlastně budeme povídat? Navíc všechny důležité informace máme napsané na našem webu www.rubikontabor.cz.

Vezměme to tedy odjinud. Které vystoupení se povedlo nejvíc?
Na to úplně nejlepší vzpomínám rád, přestože všechno nejdřív nasvědčovalo tomu, že se stane malér. A tentokrát pořádný. Měli jsme hrát v Karlových Varech. Dokonce v hotelu Thermal. Konala se tam celostátní přehlídka ASUTu čili Armádní soutěže umělecké tvořivosti. Prestiž jako hrom. Generalita, uznávaní umělci, porotci z Prahy. Tihle všichni očekávali, co předvedeme. A já sedím na jevišti a koukám na hodinky. Za deset minut začínáme. Jenomže můj soubor okolo mě nějak podivně potichoučku našlapuje. Tady mi něco nehraje. Rozhlížím se, všechno je v pořádku. Na jevišti postavené kulisy, zvukař na svém místě, radši si ještě zkontroluju herce. Prvního vidím, druhého vidím, kde je Tereza?, snad odněkud vykoukne, ten tu je, ten taky, všechny vidím, jen ne Terezu. „Jarko, nevíš, kde je Tereza?“ „Jé, teď jsem ji tady viděla, jak proběhla na záchod.“ „Dobrý.“ Čekám, čas běží — nic. Přibíhá ke mně hlavní organizátorka, paní Libuška Dafčíková z Tábora, a volá: „Honzo, vždyť už máte pět minut hrát!“ „My ještě čekáme na jednu, co šla na záchod.“ Dalších pět minut. Ptám se ostatních: „Co má ta Tereza? Má průjem, nebo co je s ní?“ „Teď jsme ji tady viděli, šla si jenom pro věci.“ Do toho Libuška: „Všichni čekaj! Co je?“

Já už chci pointu!
Tak já to zkrátím. Přetahujeme dvacátou minutu. Libuška ze všech sil uklidňuje organizátory. Řvu na spoluhráče: „Kde je ta Tereza?!“ A z nich, úplně vystresovaných, vypadne — Terezka si zapomněla sukýnku na hotelu a makala pro ni přes celé město! Už se nedá čekat. Začínáme hrát bez Terezy. Nemáme za ni náhradu. A v tom okamžiku ona vbíhá na jeviště a říká svoji první repliku. Diváci netušili, co jsme si prožili. Zato my byli tak rozjetí, že jsme nasadili takové tempo a výraz, jaký se nám dosud nikdy nepodařil. Pak k nám přišel porotce Jirka Hladký z Písku a kroutil hlavou: „My jsme si v porotě říkali: ‚Tohle vydržej čtvrt hodiny, a konec.‘ Jo, houby. Vy jste to v tom šíleném nasazení sjeli až do konce!“

A jak jste dopadli?
Dali nám první místo. Porotci nechápali, kde se v amatérském souboru z Tábora vzalo tolik energie. Vyhrát celostátní ASUT, to byl opravdu triumf. Šťastná Libuška nám potom gratulovala a ptala se: „Co pro vás můžu udělat?“ „Prosím tě, vždyť už jsi toho pro nás udělala tolik. Nic nedělej, my si jen skočíme na pivo.“ „To si neskočíte, všude už je zavřeno,“ řekla Libuška a zmizela. Šli jsme zklamaně balit věci a jak tak balíme, najednou přichází Libuška, v rukách táhne basu piv a povídá: „Tady máte za vaše vítězství.“ To pro nás byla snad ještě větší cena než to první místo. Jo, abych nezapomněl — děkuju za obětavost nejen všem lidem, kteří kdy aktivně prošli Rubikonem, ale i takovým dobrým duším, jako je právě Libuška. Ti nás milým slovem dokážou podpořit vždycky, když je nám ouvej.

Proč jste vlastně Rubikon založil?
To bylo takhle. Hraju divadlo od svých deseti let. Nej-dřív jsem účinkoval v táborském Divadle mladých pod vedením Vladimíra Rába. Po vojně jsem se ke stejnému divadlu vrátil, protože jsem bez hraní nemohl být, ale už jsem byl na dětské role příliš starý. Proto jsem zakotvil v technickém zázemí. V roce 1990 jsem si řekl, že je čas postavit se na vlastní nohy a začít hrát to, co po čem jsem už léta toužil — činoherní situační komedie. Najít vhodné herce nebylo těžké. Pan Ráb v Táboře vychoval dlouhou řadu nadšených ochotníků. Jaká škoda, že tenhle velký divadelník loni zemřel.

Říkáte, že jste chtěl hrát činohru, ale Rubikon přece hraje i pohádky …
K tomu nás donutila nouze v sezoně 1996 a ’97. Lidé asi začali pilně podnikat anebo měli hodně starostí, zkrátka nám přestali chodit do divadla. Jednoho dne jsme zjistili, že hrajeme „přesilovku“. To znamená, že na jevišti je víc herců než diváků v sále. Jenomže my máme rádi plný sál, ze kterého sálá nadšení. Rozpomněli jsme se na to, co nás pan Ráb naučil a začali jsme do repertoáru zařazovat i pohádky. Na ně chodili rodiče s dětmi houfně. A časem začali znovu přicházet i dospěláci na komedie pro dospělé. Nás ale děti nadchly natolik, že jsme pro ně rozšířili nabídku. Kromě dětské divadelní scény hrajeme dětské zábavné programy a pořádáme i tábory. A máme taky dvě kapely. Jednu taneční, ta se jmenuje Rubikon, a jednu vyhraněně countryovou jménem Géčko.

Překvapili vás někdy diváci při vystoupení?
Ani ne tak diváci, jako pořadatelé. Kdysi jsme nazkoušeli činoherní situační komedii pro dospěláky s názvem Kdo hledá, ten najde. Aby-chom lidi ihned pořádně zaujali, připravili jsme dadaistický začátek. Na jevišti sedí princezna s královnou a povídají si. Královna je mlaďoučká, zato princezna stará. Přichází princ, který cvičí džiu-džitsu a právě si umanul, že vysvobodí nějakou princeznu. Žene se ke královně, ale ta ukáže na stařenu: „Kdepak, musíte moji dcerku.“ Princ opáčí: „Tak tuhle neosvobozuju.“ Diváci nevěří svým očím a náhle do hry vpadám já. V roli opilce. Ale nepřicházím ze zákulisí na jeviště, jak by to bylo normální, nýbrž rozrážím dveře do sálu. Zakopnu o práh, škytnu a vklopýtnu mezi diváky. Dvě stě padesát lidí se ke mně překvapeně otáčí. Sedám si k náhodně vybrané divačce a polohlasem si s ní povídám. To všechno bylo ve scénáři. A najednou decentní poklepání na rameno. Dva vojáci, pořadatelé. „Dobrý den, pane, my vás už pozorujeme delší dobu, opusťte sál, rušíte. Tady právě probíhá pohádka.“ „Pánové, já patřím k té pohádce.“ „Há, há, há!“ „Opravdu jsem herec.“ „Ven!“ Chytají mě za ruce, že mě vynesou. A já znovu: „Hoši, dejte mi ještě sedm minut a já vám to dokážu.“ Ten moudřejší povídá: „Dobře, ale jen sedm minut.“ Už zase jedu podle scénáře. Tropím sedm minut opilství. Pak vybíhám na jeviště a coby střízlivý okřikuju herce: „Co to tady děláte?!“ Herci vypísknou: „Rejža přišel!“ A utečou. Otáčím se do hlediště a říkám solidním tónem: „Prosím vás, nezlobte se, oni si takhle zkracují dlouhou chvíli vždycky, když se někde zdržím. Naši hru začínáme právě teď. Přeji vám krásný dobrý večer.“ Načež se otevírá opona. Když jsme se po vystoupení děkovali, přišel ke mně jeden z těch vojáků, co mě chtěli vyhodit, a omlouval se: „Promiňte, já to opravdu nevěděl…“

Co na to odborní kritikové?
Takové vystoupení úplně odepsali. My jsme ho totiž hráli v rámci ASUTu v Bechyni.

Vadilo vám to?
Ani trochu! Vždyť pro diváky jsme byli kingové, ti řvali nadšením. Už nějaký čas se žádných soutěží neúčastníme. Několikrát se nám stalo, že jeden odborný porotce řekl: „První část vystoupení byla skvělá, ale druhá nestála za nic,“ a hned po něm jiný porotce prohlásil: „Druhá část byla skvělá, ale první nestála za nic.“ A kde je pravda?

Tak schválně — kde?
Jedině v sále. Buď diváky oslovíte, zaujmete a v našem případě i rozveselíte. Anebo ne, a oni už nepřijdou. Můžete pak mít skvělé kritiky, ale na jevišti budete hrát „přesilovku“.

Myslíte si, že Rubikon čeká ještě další dvacítka let?
Moje životní krédo zní: „Není důležité odejít, ale zůstat.“ Uplatňuju ho i v Rubikonu. A proto, bude-li mi sloužit zdraví, věřím, že Rubikon bude rozesmávat diváky ještě NEJMÍŇ dvacet let.

Josef Musil

19.11.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Volby. Ilustrační foto.

Studenti budou volit prezidenta podruhé. V prvním kole zvolili Drahoše

Videosouhrn Deníku – pondělí 15. ledna 2018

Vylovení, odbahnění, vysušení a 4,3 promile v krvi: podívejte se na videa dne

Již nejsou mezi námi

Táborsko - Přinášíme přehled posledních rozloučení v okrese.

Futsalisté Virtualu položili na lopatky Grafiko a jdou na druhé místo

Sezimovo Ústí – Noris reklama-okresní přebor futsalistů má za sebou zápasy 7. kola.

OBRAZEM: Dvakrát hořelo, škody jdou do stovek tisíc

Jindřichohradecko - V noci na pondělí vypukl požár zahradního domku ve Starém Městě pod Landštejnem a v pondělí ráno hořelo stavení v Pleších.

Zloděj kradl ve sklepě

Tábor - Nepříjemné překvapení čekalo na majitele dvou sklepů v jednom z domů v Kamarýtově ulici v Táboře.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>