Francie? To je pro mne Eiffelova věž, šansony Edith Piaf a šneci na talíři. Vyjádřila se Kateřina Provazníková z Bechyně, která se v pátek večer na táborském Žižkově náměstí zaposlouchala do francouzštiny písničkáře Jiřího Dědečka.

Byť pořadatelka Lenka Želivská zacílila termín akce na výročí dobytí Bastily, o histoii se tu nemluvilo. Po dva dny u svojí Taverny, která letos jede poslední sezonu, představovala francouzskou kulturu: hudbu, filmy i gastronomické lahůdky.
„Promítli jsme některé francouzské filmy, podávali žabí stehýnka a mušle a dýdžej Mushroom pouštěl současné francouzské písničky nebo hudbu z filmů,“ upřesnila frankofilka Želivská s tím, že ještě v neděli od 22 hodin promítnou jeden ze snímků na táborskou matriku.

V programu je ale ještě úterní beseda s hercem Vinohradského divadla Jiřím Žákem, který se řadí k propagátorům francouzského umění. „Napsal o Paříži několik knížek nebo i životopis Belmonda. Osobně se také znal s Jeanem Marais,“ dodala pořadatelka. Setkání se uskuteční v Kulíkově kavárně od 20 hodin. Želivská navázala na bývalé Dny francouzské kultury, které pořádalo město.

Symbol královské moci padl před 220 lety

„Symbol starého režimu a královského útlaku padl!“ zvolal dav francouzských občanů 14. července 1789. Dobytím pařížské rádoby pevnosti Bastily spustili Velkou francouzskou revoluci a nastoupili cestu k republice.
Tento den se ve Francii slaví jako národní svátek. Na to, jak se ale před 220 lety v Paříži všechno událo, neexistuje jednotný pohled.
Jisté je, že ve Francii vládl chaos a válkami o rakouské dědictví byla země tak vyčerpána, že sotva připomínala velmoc z doby Ludvíka XIV.
Takové „dědictví“ připadlo na Ludvíka XVI., který nebyl, jak praví historikové, v této složité době pravým mužem na svém místě.
Byl sice „z Boží milosti králem Francie a Navarska“ a za výkon své funkce odpovědný pouze Bohu, ale tento zavalitý, osobně čestný muž s dobrými úmysly byl i zakřiknutý, slabošský, váhavý a panováním unavený až znechucený. Mnohem raději se věnoval lovu nebo pracoval ve své zámečnické dílně.

Řešení vzniklé situace bylo nad jeho síly, a proto na 8. srpna 1788 svolal generální stavy, neboli zasedání zástupců tří stavů: šlechty, duchovenstva a zbytku národa. Naposledy se tak stalo v roce 1614, přičemž dělení na ty, co se modlí, bojují, a ty, co na obě skupiny pracují, pochází ještě ze středověku.
Jednání začalo 5. května 1789 ve Versailles. Prvé dva stavy nehodlaly ani o krok ustoupit ze svých práv, a tak zástupci třetího přešli k rozhodnějším akcím. Cítili za sebou podporu masy obyvatel, znechucených situací v království. Sedmnáctého června se prohlásili Národním shromážděním a žádali vypracování ústavy. Později se k nim přidala i většina stavu šlechty a církve.

Devátého července se prohlásili Ústavodárným shromážděním a zdálo se, že král i neústupní aristokraté se s tím smíří. Shromáždění dostalo právo povolovat daně a král souhlasil například i se svobodou tisku. Byla tak dokončena právní revoluce.
Ale právě v této chvíli se král rozhodl použít sílu a přinutit své odpůrce k poslušnosti. Kolem Paříže se shromáždilo na 20 000 vojáků, kteří měli Ústavodárné shromáždění rozehnat.

Záměry však zhatil francouzský lid, který kvůli špatné úrodě obilí trpěl hlady. Na pařížské radnici ustavili zástupci třetího stavu stálý výbor, pozdější Pařížskou komunu. Nad veřejnou bezpečností měla bdít Národní garda, složená z měšťanů.
Lidé se chystali k boji, a tak hledali zbraně. V invalidovně našli přes 30 000 pušek. Poté se dav obrátil k Bastile, neboť děla z jejích hradeb údajně mířila na město. Psal se 14. červenec 1789.

Bastila byla původně hradem, ale strategický význam už dávno neměla, proto za vlády Ludvíka XV. a XVI. sloužila jen jako politické vězení. Hájilo ji 80 válečných invalidů a 30 švýcarských gardistů. Stala se symbolem královské moci a málokomu záleželo na tom, že 14. července v ní bylo jen sedm ryze nepolitických vězňů.
Ozbrojený dav posílili dělostřelci z Národní gardy s pěti děly a po krátké přestřelce, která si vyžádala asi sto mrtvých, pevnost kapitulovala. Posádce chybělo střelivo, zásoby i chuť k boji.
Dav neznal po létech útisku slitování. Ještě ten den byla Bastila částečně pobořena a do konce roku byly i její trosky zcela srovnány se zemí. Zpráva o dobytí Bastily přinutila krále odvolat vojsko a s výsledky povstání souhlasit. Zemi začali opouštět první šlechtici, rozhořčení „zradou“ panovníka.
⋌Zdroj: novysmer.cz