Aby už konečně byl ve velikosti sudů pořádek, musel zasáhnout samotný úřad pana podkomořího. Odtud přišlo do Tábora psaní, že Táborští si mají nechat vyrobit přibližně čtyřicet certifikovaných sudů od panského bednáře a na každý dát znamení, že sud je správný. Do jiných už se pivo nalévat nesmí. Tečka.

Hospodářská situace začátku devadesátých let sedmnáctého století byla neblahá. Stávalo se, že sousedé, když na ně konečně vyšel termín pořadníku vaření piva, neměli na zaplacení. Počkejte nám, páni, zaplatíme… A nezaplatili. Jenomže jejich poplatky měly sloužit k financování kontribučních várek. Vyšší páni tedy žádali ještě vyšší pány: Počkejte nám… Dluhová spirála se roztočila. Nejen v Táboře.
Roku 1692 ohlašuje kasír městské pokladny Václav Fabri špatnou zprávu. Nebude za co vařit pivo. Právě to, které potřebujeme na kontribuce. Kdyby měšťané zaplatili, dostali bychom se z toho.

Krajští hejtmani začali ostřeji vystupovat proti dlužníkům takzvaného stavu vyššího. I v Táboře se ctihodným dlužníkům dostalo nemilé novinky – exekuce.

Tábor si začal hlídat, aby se v něm pilo hlavně to, co se v něm uvaří, a za co se tedy při vaření zaplatilo a pak zaplatí při šenkování. Hejtmani jednotlivých čtvrtí města rozhlásili mezi sousedy, že si nesmějí z města posílat pro cizí pivo. Ale známe, jak to chodí, propašovat se dá ledasco. Na to musejí dohlížet branní a fortnaři. Buďte podezřívavější, jakmile uvidíte kohokoliv vcházet do města s nádobou. Pokud v ní bude pivo nebo i víno, hned to zabavte jakožto kontraband a doneste na purkmistrovský úřad. (Zda mají páni na úřadě zabavený mok vylít nebo vypít, o tom se prameny nezmiňují.)

Sotvaže nastanou s pivem průšvihy, je třeba zatepla někomu veřejně vyčinit. V této věci konšelé neprojevili žádnou fantazii a láli tomu, komu vždy. Sládkovi. Bez ohledu na to, že už v této funkci dávno není ten, koho peskovali minule.

Nynější sládek Pavel Kubart měl hned na talíři, že vaří ze špatných sladů, pivo dobře nevyvařuje, mláto nevymíchává a že špatně hospodaří se dřívím. „Sládek má dobré pivo vařiti, sice ztratí veřtat." Tuhle pohrůžku páni opakovali s velkou oblibou. Netušili ale, že následujícího roku se stane něco, za co sládek opravdu nemůže.

Pivo podražilo

Rok 1693, neurodil se ječmen. Komu vynadat to tohle? Měšťanům! Ti si pořád stěžují, že na ně vychází zřídkakdy místo v pořadníku vaření, a když vyjde, nemají peníze a teď ještě ke všemu ječmen. Drží si svoje místa v pořadníku, protože je nechtějí jinému prodat, tím se všechno komplikuje, zdržuje, pak je málo piva ve městě – vyhlášku na ně!

„Poněvadž měšťané ani se ječmenem nezaopatřili, ani várek neprodali, ba ani možnější, kteří svý ječmeny měli, vařiti nechtí, aby město bez piva, patok, ředin a mláta nebylo, skrze což by chudí obyvatelé se sužovali, ale i odjinad z cizopanství k hanbě do města pivo vzíti se nemuselo, tedy až poslušní měšťané vyvaří, co ječmene shledají, potom až do nového ječmene samé kontribuční várky bílé aneb společné várky vařiti se mají. Po novém (míněno ječmenu) ihned má se nový ordunk (pořadník) začíti a ti neposlušní měšťané, kteří na lacinej ječmen čekali, mají o várky přijíti.

Rána nejcitelnější – zdražuje se pivo. Sud, který předtím stál osm zlatých, je za deset. Pinta piva podražila na pět krejcarů.

Josef Musil