Během této doby se z žen staly přítelkyně a 28. května byla za svoji srdečnost Marie Horká odměněná certifikátem Dobrá duše v kategorii jednotlivec. Aby také ne. Klientka domova přišla kvůli onemocnění o nohu. Než se jí podařilo s tímto zásahem psychicky vyrovnat, uzavřela se do sebe, přestávala komunikovat a ztrácela zájem o okolí a společenský život. Díky trpělivosti a snaze Marie Horké je Růžena Kubíčková opět veselá a účastní se akcí, které domov pořádá.

Jak jste se dostala k dobrovolnictví?
Původně jsem bydlela v Praze a už jsem byla v důchodu. Abych přišla mezi lidi, našla jsem si práci, uklízela jsem v Motole. Tam jsem se sešla s paní, která byla také dobrovolnicí a ve svém volném čase navštěvovala opuštěné lidi. Jednou za mnou přišla s tím, jestli bych o to také neměla zájem. Tak jsem jí odpověděla, že bych to zkusila. Teď to bude skoro už patnáct let, co dobrovolně chodím navštěvovat lidi.                                           


A co vás přiválo z hlavního města na jih Čech?
Když mi před šesti lety zemřela maminka, o kterou jsem se starala tři roky a měla jí s sebou i v motolské léčebně, rozhodla jsem se, že půjdu pryč z Prahy. Byt jsem prostě prodala a chtěla jít někam blíž ke svým dětem. Ty žijí na Příbramsku a mají už své rodiny. Nakonec mi realitní kancelář nabídla starší domek v Ratajích, který se mi ze všech, které jsem viděla, líbil nejvíce. Pak jsem ho ale šest let rekonstruovala. Teď už jsem v jižních Čechách sedmým rokem.


Předpokládám, že doma jste ale pořád nebyla…
Ne, to máte pravdu. Potřebovala jsem mezi lidi. Přihlásila jsem se do Lázní Bechyně a tam mě vzali jako pokojskou. Jenže v poslední době je tam už méně návštěvníků, takže mi nabídli směnný provoz ranní a odpolední. Toho jsem se ale bála, protože mám už několik let špatnou bederní páteř. Teď už druhý měsíc tři dny v týdnu chodím na brigádu do jedné bechyňské hospody. Myju tam nádobí, a to mi naprosto vyhovuje. Navíc jsem ráda, že můžu být neustále mezi lidmi.       


Každé úterý bavíte dvaaosmdesátiletou Růženu Kubíčkovou. Jak jste se s ní seznámila?
Přišla jsem do domova pro seniory s tím, jestli nepotřebují dobrovolnici, která by za někým chodila. Dostalo se mi kladné odpovědi, že se jim takový člověk hodí a sami mi Růženu Kubíčkovou přidělili. Paní potřebovala komunikovat. Kvůli cukrovce jí totiž doktoři museli vzít nohu a ona na tom pak byla psychicky dost špatně. Můžu hrdě říct, že jsem ji z toho dostala. A vidíte, už to bude skoro pět let, co za ní chodím. Když jsem ji poznala, byla smutná, málo mluvila. Postupem času se z toho ale dostala.


Jak vypadá vaše setkání?
Na vozíčku si ji vyvezu na balkon a tam si povídáme. Navíc, ona je kuřačka, a když jsem u ní byla předminule, tak vykouřila čtyři cigarety. A můžu říct, že jí okřálo. Vykouřila je s chutí. Já jí vždycky něco přinesu dobrého a ona už se těší, co to bude. Mám velkou radost, že jí chutná. Každou chvíli mi vypráví o rodině, o svých dětech, jak chodila do školy i to, jak ovdověla.

Čím paní Růženu nejvíce potěšíte, co třeba ráda mlsá?
Nedávno jsem dostala asi tři kousky melounu, tak jsem jí jeden přinesla. To byste nevěřila, s jakou chutí to snědla. Až mě to dojalo. A hned mi začala líčit, jak milovala melouny, když byla mladší. Hodně taky peču, takže jí vždycky schovám kousek buchty. Má moc ráda sladké, ale má cukrovku, takže sladké dobroty může konzumovat jen do určité míry. Ze všeho nejradši má určitě tureckou kávu a cigarety.


Měla jste radost z ocenění Dobrá duše, do níž vás nominovali lidé z domova pro seniory?
Moc mě to překvapilo. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Navíc jsem ještě dostala certifikát a pět tisíc korun. To už mě dostalo úplně. Nakonec mi ještě, si představte, poslali pětikilový balík. V něm jsem našla dotykový teploměr, přístroj na měření tlaku, cestovní lékárničku, krémy na ruce, tělové mléko… To jsem teda koukala, protože nic tak hezkého jsem v životě nedostala.


Čím vás dobrovolnictví vlastně obohacuje?
Mně to dává asi to, co Růženě Kubíčkové. Obě se nabíjíme pozitivní energií a v podstatě se na ni těším. Jsem sama, takže když za ní přijdu, můžeme být spolu. Popovídáme si, jdeme spolu na kafíčko nebo na zmrzlinu … Přináší mi to skvělý pocit.                          


Stala se už součástí vaší rodiny?
Já ji úplně tak beru. Když mi ještě zemřela maminka, tak jsem se na ni docela upnula. Růženka je moc hodná.


Co na váš úspěch říkala rodina či známí?
V hospodě, kde mám teď brigádu, jsem ukazovala certifikát a tam z toho byli teda vykulení. Nejstarší syn se hodně divil. Všichni ví, že chodím do domova pro seniory navštěvovat paní, ale nikdy to moc neřešili.