Na jaře roku 1939 vyšel v listě Český jih článek s názvem Naučíme se slavit česká výročí, který je zakončen takto: „Národ český teprve teď – a právě teď – musí nastoupiti cestu, která nelákala leskem při vstupu, a proto nepoutala – nehledejme zde, proč – ale na jejímž konci teprve je zář ryzího zlata a drahokamů české tvorby, která není z nejmenších ani nejchudších na světě celém.“ (list Český jih 15. dubna 1939).

Regionální časopis zde svým způsobem reagoval na měsíc staré události a oporu pro náš národ hledal v literární tvorbě českých autorů.

Jak symbolické. Kolik dnešních Táboráků se alespoň občas podívá na českou literaturu? A kdopak si právě v těchto dnech vzpomene na 71. výročí, kdy další noviny byly okolnostmi nucené napsat: „ Země koruny svatováclavské pod ochranou Německé říše.“ (list Tábor 17. března 1939)?

Zatímco nepřátelská vojska začala naši vlast obsazovat již v noci ze 14. na 15. březen, do starobylého města Tábora se v důsledku sněhové vánice dostala o den později, 16. března 1939.

I zde je vítaly bezmocné zaťaté pěsti a slzy většiny českých obyvatel. Nutno ovšem podotknouti, že se našli i takoví „vlastenci“, kteří se nechali pohostit, a to nikoli z důvodu hladu, polévkou uvařenou německými vojáky přímo na ulici.

Ať tak či onak, začínala nová etapa našich dějin.

Jsou události, jejichž oslavy by vyzněly přinejmenším prapodivně, ale o to více je zapotřebí takováto výročí připomínat. Jinak hrozí nebezpečí, že bychom si historii mohli nějakým způsobem zopakovat. A po tom přece netoužíme. Nebo snad ano?

Stanislav Zita