V Táboře hrůzy války dodnes připomíná popraviště v parku na Pražském Sídlišti, kde v době heydrichiády nacisti popravili 156 lidí.
„Šlo o lidi, kteří byli například v odboji a nebo byli pro Němce nepohodlnou inteligencí. V odůvodnění k rozsudku většinou stálo, že schvalovali atentát na říšského protektora Heydricha. Přitom to byla lež," říká k minulosti historik Jaroslav Hojdar ze Sezimova Ústí.
A právě na bývalém popravišti se v úterý sešli místní lidé, aby jako každý rok uctili památku obětí nejen táborského gestapa, ale celé světové války. U pomníku, jenž do současné podoby vznikal od roku 1946 do roku 2011.
„Nesmíme dopustit, aby se tento den stal pouhou vzpomínkou na historické události. Musí být inspirací a poučením pro činy generací budoucích," řekl v projevu starosta Jiří Fišer, který již jako žák na popraviště chodíval. „Pamatuji si na ty zvláštní pocity stísněnosti a úzkosti. Chtěl bych, aby mladí takové pocity neměli. Nejde o to se něčeho bát, ale uvědomit si, že hrdinové, jejichž památku si tady připomínáme, jsou dokladem toho, že v každé zlé době se našli lidé, kteří nám vybojovali právo na samostatnou existenci," dodal.
Jedním z účastníků pietního aktu byl i devadesátiletý Michal Rižák: „Pro mě válka končila na Moravě. Šli jsme směrem k Praze a čekali, než se tam přesune vláda. U Kojetína, večer před koncem bojů, jsem dostal za úkol vytáhnout telefonní linku na pozorovatelnu. Němci na nás od lesa stříleli, tak jsme se plížili po zákopu, abychom se neukázali. Když se pak stmívalo, stříleli do vzduchu rakety," popisuje pamětník a dodává: „V noci jsme se stáhli do vesnice a ráno mě vzbudil zpěv rumunských vojáků. Že válka skončila, jsme dosud nevěděli. Říkal jsem si, jak je krásný, že jsem se toho konce dožil," svěřil nám Michal Rižák své pocity osvobození země.
