Z počátku sloužila dolnohořickým dětem ke vzdělání hartvíkovská obecná škola. Jenže v roce 1893 už přestávala její kapacita stačit a bylo ji potřeba rozšířit o čtvrtou postupnou třídu.
Zastupitelé Dolních Hořic proto 9. září 1899 poslali žádost o povolení zřídit v obci vlastní dvoutřídní školu. Místní školní rada ale jejich přání nevyslyšela.

V roce 1900 navštěvovalo hartvíkovskou školu celkem 237 žáků, z nichž 97 připadalo na Dolní a Horní Hořice. Ještě tentýž rok ale došel na obec dopis od okresního hejtmana, který stavbu školy nakonec povolil. „K žádosti o zřízení školy v Dolních Hořicích budiž nám co nejdříve zaslán závazek tamní obce, dle kterého tato se uvoluje ze svých prostředků veškerý náklad se zřízením a vydržováním školy spojený dle zákona nésti. Závazek tento má býti schválen okresním zastupitelstvem, nikoli obecním výborem," uvádí dolnohořická kronika. Závaznou listinu okresní zastupitelstvo v Táboře schválilo 13. května 1890.

Učilo se v č.p. 8

Zhruba o rok později se prozatímní dvoutřídní školou stal dům č. p. 8, který pronajal Jeho Osvícenost kníže pán Adolf Josef ze Schwarzenbergu od 1. října 1901 do konce září 1902 za nájemní činži 240 korun.
Nábytek zhotovil táborský truhlář Alois Ctibor za 845 koru 10 haléřů.
Zvláštním povolením se tato škola poprvé otevřela 4. listopadu 1901. Řídícím učitelem byl Jan Voves z Dírné a provozním učitelem Emanuel Muchka z Duchcova u Mostu.

Ve stejný měsíc byl také předložen projekt budoucí školy. Stavba obsahovala tři normální učebny, zaokrouhlený byt pro řídícího učitele, kabinet, jeden menší reservní pokojík a oddělené záchodky.

Realizaci obec zadala chýnovskému velkostatku a provedení prací svěřila Františku Benešovi, asistentu stavitelskému z Velmovic za úhrnnou částku 7370 korun 74 haléřů. Stavba školy včetně dalších výloh vyšla na 40 203 korun 56 haléřů.

Jelikož ale stavbaři nestihli práce do 1. září 1902, prodloužila okresní školní rada dětem prázdniny až do 1. října. Následující den prošla kolaudací a začalo se zde poprvé také vyučovat. Funkci řídícího učitele předal Jan Voves Leopoldu Kamberskému. „Dítek na počátku školního roku bylo zapsaných a přijatých do první třídy 45, do druhé 54, což dohromady činí 99 a tři mimo to navštěvují měšťanskou školu v Chýnově," píše ještě kronikář. Svěcení nové budovy se uskutečnilo 12. října 1902.

close Josef Kuchař zoom_in „Když jsem v roce 1936 začal chodit do první třídy, byl tu řídící učitel Jan Filip a za války pak Marounek, který učil druhou třídu," začal své vyprávění třiaosmdesátiletý Josef Kuchař. Za něj se ve škole nacházely ještě dvě třídy a pět ročníků. V jednom oddíle byly děti od první do třetí třídy a v druhém pak seděli čtvrťáci společně s páťáky.

Jenže pan učitel Marounek pak musel narukovat a po něm pak přišla nová mladá učitelka. „Zřejmě i její milý musel narukovat, a tak to bylo na ní znát. Chodili jsme na vycházky do přírody a učila nás písničky, které se hodily k té době. Říkala nám, abychom se naučili Čechy krásné, Čechy mé," pokračoval Josef Kuchař. Na svůj věk měl obdivuhodnou paměť.

Rád si však připomněl dobu, kdy na škole působil učitel Marounek, přestože jeho samotného neučil „Byl mladý a můžu říct, že to bylo číslo. Děti trestal tak, že je rákoskou šlehl přes prsty. Muselo to moc bolet," popisoval senior.
Vzdělání se mu dostalo od Jana Filipa. Jak Josef Kuchař Říká, měl zvláštní zakroucený podpis. „Když jsme dostali opravené sešity, tak jsme zkoumali, jestli jsou v podpisu alespoň začáteční písmena jeho jména," vybavilo se mu s tím, že v ročníku měl asi jen šest spolužáků.

Když ale končil pátou třídu, nastoupil do školy učitel Meduna. To už ale byla v Dolních Hořicích jednotřídka. „Dával nám na víkend tolik úkolů, že jsme je psali půl dne. Hlavně z počtů. Ale abych nemluvil jen negativně. Vzal nás i do cirkusu," sdělil. Na půdě také vyštrachal staré počítadlo a umístil ho dětem do třídy.

Josef Kuchař po páté třídě nastoupil do školy v Chýnově, kam chodil se svými vrstevníky pěšky. Pět kilometrů ale zvládl hravě. „Neměli jsme těžké tašky, protože nebyly žádné učebnice. Všechno jsme si museli psát do sešitů," vysvětlil. Aktovku dostal novou, když šel do první třídy. Za pět let ji vyfasovala sestra a jemu samotnému ji dal strýc. „Pracoval na dráze a znal nějakého sedláře, který mi ji vyrobil z kůže vlakových sedaček. Tak jsem ji nosil do školy do Chýnova. Nejprve v ruce a pak mi tam sedlář Semrád přidělal kšandy, tak jsem si ji mohl dát i na záda," popsal příběh své školní tašky.

Rus se vůbec nezul

close Jana Zadražilová. zoom_in Na konci války se na dva dny zastavili v dolnohořické škole také Rusové. Kromě toho bydleli i u Kuchařů, kteří měli dům hned vedle školy. „U nás pospával také jeden a ten se vůbec nezul. V kovárně vzal sekáč a trhal podrážku z bot, aby nedržela. Počítal s tím, že půjde brzy do civilu a že mu dají nové boty. Jinak byl ale ochotný. Šel se podívat na mě, jak seču na zahradě trávu pro dobytek a pak mi ji pomohl odnést na mlat. Koukal také, kolik jsme nadojili mléka a říkal, že o proti Rusku je to málo," dodal Josef Kuchař.

Do školy v roce 1954 nastoupila dnes již pětašedesátiletá Jana Zadražilová.
„Pamatuji si, jak můj bratr odmítal chodit do školy, když byl tělocvik, protože nechtěl cvičit. Já jsem sice nebyla za hvězdu, ale účastnila jsem se," uzavřela.

S platností od 30. června 1979 byla škola zrušena a žáci přešli do základní devítileté školy v Chýnově. V tomto roce byl ředitelem školy Jiří Lukš. Dnes se ve škole nachází knihovna a bytové jednotky.