S pěvkyní Karolínou Bubleovou Berkovou, táborskou rodačkou, si vždycky dobře popovídáme. Neuhýbá před žádnou otázkou. Nejoblíbenějším tématem jsou pro ni nyní její dvě děti, které jí od našeho posledního rozhovoru přibyly. Tenkrát zrovna očekávala narození Matýska, po němž za tři roky přišla na svět Julinka. Díky „hlídací“ babičce jsme získaly přes hodinu času na povídání u kávy. Kromě dětí jsme probraly i daleko intimnější pasáže života mladé pěvkyně. Ani s těmito otázkami mě Karolína neodmítla.

Před sedmi lety jste se vdávala v kostele. Bylo pro vás moc důležité mít církevní sňatek?
Hodně, maminka mě vychovávala ve víře, i když si myslím, že se to nedá dědit, ale že je víra darem, který člověk buď cítí nebo necítí. Já jsem si tedy církevní sňatek moc přála a manžel to cítil podobně. Víra je mojí součástí, nejde ode mne oddělit a já jsem tedy moc ráda, že jsme mohli mít v táborském kostele tak hezkou svatbu.

Uvědomila jste si ten okamžik, kdy jste uvěřila v Boha?
Neměla jsem to úplně převratně, že by se najednou něco stalo a já si řekla teď cítím Boha. Je pravda, že spousta lidí to tak ale má, uvěří třeba až v pozdějším věku. Já jsem to měla tak nějak postupně. Jak jsem rostla fyzicky, tak jsem asi rostla i ve víře. Byla jsem křtěná jako dítě, ale až po revoluci jsem začala chodit na náboženství, protože to dřív ani moc nešlo.

Pomáhá vám víra v něčem?
Ano…, jak jsem řekla, pro mne je mojí součástí a nedovedu si bez ní svůj život představit. Možná bych tu otázku otočila: čím dál tím víc se snažím být prostředníkem boží síly, aby člověk mohl dobře dělat to, kam je poslaný. Aby mohl naplňovat to, proč sem přišel a proč se narodil.

A máte větší důvěru v církevní sňatek? Je takový svazek pevnější?
Těžko říct, je to hodně osobní věc a spousta lidí vám dnes řekne, že svatbu vůbec nepotřebuje. Pro mne to ale byl důležitý krok. Když potkám někoho, s kým bych ráda prožila život, tak chci vstoupit do manželství, protože ta svátost (a manželství je svátost), je něco, jako když se rozhoří jedna svíčka a ono vás to společně nese. I když samozřejmě přijdou komplikace.

S příchodem dětí nastane v kariéře veletoč. Zažila jste ho?
To se život hodně otočí. Víte, co si pamatuju? My jsme se s manželem rozhodli, že budu rodit tady v Táboře, za což jsem moc ráda a tímto zdravím celý tým z porodnice. Když jsem pak jela s Matýskem domů k rodičům, uvědomila jsem si, že ta ulice, kterou znám odmalička, je úplně jiná. Že se změnila. Mně se fakt kompletně změnil pohled. Tak začala moje naprosto nová životní etapa. Moc se mi líbí myšlenka, že jako se děťátko učí být na světě, tak se i dospělí učí být rodiči. A to je pravda. Pár měsíců trvalo, než jsem se pořádně zaběhla a připadalo mi, že nemůžu nic stihnout, protože Matýsek, jak se mi tenkrát zdálo, byl docela plačtivé miminko. Hodně mi pomohla rodina. S Julinkou už to bylo lepší, ale zase přijde nový nečekaný úkol, že si starší dítě hledá svou pozici. Zapojila jsem proto postupně do všeho Matýska a vždy se ho ptala, proč si myslí, že Julinka pláče. Pak měl pocit, že je pomocník, což doopravdy byl a je.

Taky jste byla plačtivé mimino?
Prý ano a jako školkové dítě jsem se nepustila máminy sukně. Byla jsem hodně těžce zařaditelná do kolektivu a někdy si říkám, že je až s podivem, že dělám práci, kterou dělám.

Zapojila jste do rodičovských povinností i manžela?
Ano, nepatří k mužům, kteří říkají: Hele, brečí ti dítě. On i vaří, takže když někam jedu, nemusím dělat kastrůlky. Sám to tak i chtěl, takže i přebaloval. Ale na mateřské jsem já, obráceně bych to nechtěla a když někam odjíždím, mám malinko výčitky.

To je tedy asi zbytečné se ptát, co je u vás na prvním místě.
Já chci najít zlatou střední cestu, protože muzika je pro mne vášeň a úplně bez ní být nemůžu. Proto to pomaličku kombinuju, od září přibylo fixních povinností a taky dvě hodiny v týdnu učím „hudebku pro mrňousky“ v jedné nádherné mateřské skolce. Je to pro mě nová, zajímavá zkušenost a také improvizace, neboť děti neudrží dlouho pozornost a mají dny, kdy chtějí méně poslouchat a více řádit. Pak mám i hodiny doma, a tím se udržuju ve formě a zazpívám si. K tomu koncerty či komponované večery.

Musí si pěvkyně takto přivydělávat?
Určitě to pomůže a je dobře, že jde příjem do rodiny i z druhé strany a ne pouze od manžela. Ale mě to baví, pomáhá to i mně a navíc vidím výsledky. Víte, mateřská se s věkem dítěte snižuje, pokryje pravidelné spoření. ( Vím ale, že v jiných zemích je mateřská daleko kratší - jen 6 týdnů nebo pár měsíců). Proto si nechci stěžovat a ráda se na příjmech podílím. A protože moje příjmy z koncetů nejsou pravidelné, tak je dobře, že manžel má fixní plat.

Jak je muzika finančně hodnocena?
V naší zemi celkově špatně, ale já si nemůžu stěžovat. Už moje babička mi říkala: Kájičko, člověk vždycky musí vyjít s tím, co má. Často si na ni vzpomenu. Nemusím vydělávat miliony.

Chtěla byste, aby se i vaše děti živily muzikou?
No, někdy si říkám, že by raději měly dělat něco, kde je to více finančně stálé. Ale zase je to povolání srdcem a já sama bych neměnila.

Necítíte se teď profesně na druhé koleji?
Pamatuji si, že když se narodil Matýsek, přišla jedna nádherná role v Mozartově opeře La clemenza di Tito, která se dělala v Národním divadle. Ale je to vždycky něco za něco, tenkrát už jsem na předzpívání šla s tím, že rodina má přednost. Dnes vím, že nejedu pracovně naplno a že jsou stále nové zpěvačky, které jsou víc vidět. Uvidíme, když to půjde, do divadla se moc ráda vrátím a skloubím ho s rodinou.

Musí se operní pěvkyně taky nabízet v konkurzech, nebo čeká doma?
Já jsem tak trochu zhýčkaná, protože jsem byla zvyklá, že se mi ozývali. Dosud to tak je, ale musíte mít někoho, kdo vám pomůže, takového manažera stále hledám. V divadle je důležité, aby vás slyšeli teď a ne před pár lety, aby věděli, na jakou roli se hodíte v tomto čase, jak právě zpíváte. V tom jsem pár kroků udělala, požádala jsem o předzpívání, a řekla třeba i o jakou roli bych měla zájem. No a pak už jenom čekáte, jak to dopadne.

Změnilo vám mateřství hlas?
Já cítím jen pozitiva, ale změnilo určitě, to říká i moje paní profesorka, ke které jednou za dva roky přijdu. Doufám, že teď to bude častější vzhledem ke koncertní činnosti, která mne čeká a je docela těžká. Hlas zraje a u nižších ženských hlasů, jako je mezzosoprán, i tak nějak košatí. Ono zpívání je i psychickou záležitostí a většinou odrazí, jak se zrovna cítíte. Technika pak má za úkol dohnat rozličná rozpoložení. Je skvělé, že si zpívání díky babičkám, tetám i dědovi mohu dovolit.

Prozradíte, za co nejraději utrácíte?
Víte, mě můj muž musí donutit, abych si vůbec něco koupila, ale strašně ráda nakupuju pro děti nebo blízké. Pro sebe určitě nejvíc utratím za koncertní šaty, které si pořizuju u návrhářky Hany Zelenkové. A pak mám pochopitelně ráda boty, těch musí být hodně. A moc rádi s manželem investujeme do kvalitních potravin a pěkného stolování.

Jaký styl volíte v civilu?
Mně se strašně moc líbí pánský styl. Přesně takový, jak ho měla Julia Roberts ve filmu Notting Hill, i s tou kravatou. Přestože mám ráda džíny, tak ale dost nosím i pohodlné sukně, protože jednou za čas mám potřebu cítit se víc žensky. Někde jsem četla, že jakmile má žena sukni, tak se úplně jinak pohybuje. A to je pravda.

Takže v čem chodí doma operní pěvkyně Karolína Bubleová Berková?
No, já se většinou hned ráno oblíknu do toho, v čem jsem celý den. Takže když mám náladu, je to ta sukně. Je to praktické, hlavně teď, když ven vypravuju už dvě děti. Nedovedu si představit, že bych se převlékala ještě já z nějakého domácího oblečení. Přiznám se, že ho ani moc nenosím. Jediné, které mám, vypadá spíš jako teplé pyžamo. Je po mé babičce, které jsem ho koupila při turné po Španělsku. Když zemřela, vrátilo se mi zpátky, takže je takové památeční. Beru si ho, když mi není moc dobře nebo jsem hodně unavená.

Zajímalo by mne, jak vypadají rodinné neshody muzikanta a zpěvačky. Házíte po sobě hudební nástroje?
No, to ne…, i když Itálii miluju. Ale zemi a ne italské manželství. Jakožto Váha pořád vyvažuju a hledám harmonii, protože neshody mi nejsou příjemné a moc v nich neumím fungovat. Jenže ony se přikradou jako zloděj a najednou jsou. Zatím je to ale jen občas kvůli dětem, protože jak říká můj muž, každý si do manželství přinese svou kulturu a tak trochu si to chce každý dělat po svém. Ale oba jsme dost komunikativní, takže ani nemlčíme a oba se snažíme si to vyříkat, nebo se to tak nějak rozplyne.

Bránila byste se dalšímu dítěti?
Mně v obou těhotenstvích bylo tak krásně, že by bylo asi hezké to znovu zažít, ale přiznávám, že teď bych na to asi neměla sílu. Julinka je totiž velmi temperamentní holčička a nezastaví se. Přijde se pochovat, ale hned už zase někam mastí. Ale kdyby to přišlo… Ne vážně, teď bych si chtěla užít něco v muzice.

Máte vysněnou roli?
Mám, uvidíme, jestli přijde. Kupodivu to není Carmen, ale Charlotta z opery Werther od Julese Masseneta. To je překrásná mezzosopránová role, kterou bych si moc ráda zazpívala. Možná by mohla ještě chvíli počkat, protože na ni člověk musí být hlasově hodně zralý.

Máte své životní krédo?
Jéje…, já budu chvilku přemýšlet. Ale jo, je to důvěra. Důvěra v boží pomoc a ochranu, abychom mohli, jak to nejlíp dokážeme, naplnit svou cestu.