Izolátor je součást elektrického zařízení, která elektricky odděluje a mechanicky spojuje dvě části s různým elektrickým potenciálem, praví Všeobecná encyklopedie Diderot. Je to sice napsáno výstižně, ale sotva kdo se díky tomu rozpomene na procházky po cestách lemovaných telegrafními sloupy, které dráždivě zavoněly karbolkou, když do nich dýchlo slunce, a tiše bzučely, jakmile jejich dráty rozechvěl větřík. Kdepak jim je konec?
Sbírka izolátorů táborského sběratele Jana Šatavy (50) takové vzpomínky vyvolává spolehlivě. Člověk si hned představí, jak ty kalíšky a kalichy z porcelánu nebo skla trůnily nahoře na sloupech a od nich vedly krajinou dráty, na kterých sedávaly vlaštovky.

Díky vám jsem si uvědomil, že izolátory jsou vlastně milé věci. Ale víte, že by mě vůbec nenapadlo je sbírat?
Věřím tomu. Vždyť nás, kdo je v České republice sbíráme, je jen asi pět nebo šest. Tento sběratelský obor je doslova panenský a rozhodně se na něm nedá vydělávat, vždyť ani neexistují katalogy s oceněním exponátů. Zato ve Spojených státech takové sběratelství kvete organizovaně, a dokonce se mu věnuje i něžné pohlaví. Některé sběratelky k výzdobě svých domácností používají namísto porcelánových psíků a jelenů právě starodávné izolátory.

Zato v Čechách jsou lidé nejspíš překvapeni, když vás vidí, jak si izolátor nesete domů…
To mi nevadí. Jednou jsem dokonce způsobil takřka mezinárodní průšvih. Moji přátelé a obchodní partneři totiž o mé sběratelské vášni vědí, a pokud se jim naskytne možnost sehnat někde izolátory, rádi mi je dají. Ze zahraničních kousků mám obzvláštní radost. Před několika lety jsme měli obchodní jednání naší firmy v Rumunsku a náš rumunský obchodní partner mi před odjezdem přinesl několik přepravek telefonních izolátorů. Krásných, ze zeleného skla. Hned jsem si je naskládal do kufru naší oktávie.

Řeknu vám, že já bych se je asi neodvážil provézt přes hranice…
Uvažujete stejně jako můj kolega, který řídil. Pořád říkal: „Vyndej to, rumunští celníci jsou přísní, jak to budeme vysvětlovat?“ Já se ale s takovým pokladem nechtěl rozloučit. V obavách jsme přijeli ke hranici, a Rumuni nic. Oddechli jsme si a přejeli jsme na maďarskou stranu. Tam celníci zbystřili, jakmile nás zahlédli. Hned ukázali — zajeďte na stranu silnice a ven z auta! Najednou k vozu napochodovalo komando se psem. Začali dělat tak důkladnou prohlídku, že strhávali i obšití ze dveří. Šli po drogách. Kolega se hroutil a cedil skrz zuby: „Až otevřou kufr, tak začne strašný vyšetřování a zavřou nás tady.“ Šéf komanda po chvíli kufr opravdu otevřel. Vykulil oči. Sáhl pro jeden izolátor a nechápavě si ho prohlížel ze všech stran a pak ještě proti světlu. V hlavě mu to šrotovalo. Najednou se pleskl volnou rukou do čela. „Á, drôt!“ vykřikl slovensky. Měl radost, že poznal, že k té součástce bývá připevněný drát. Ihned ukončil prohlídku a popřál nám šťastnou cestu. Celé komando se na nás usmívalo. Měli jasno. Dva blázni, kteří z Rumunska do Čech jedou v autě plném izolátorů, přece nemůžou pašovat drogy.

Sbírají se izolátory dobře?
Tak předně, my sběratelé izolátory nesbíráme, nýbrž lovíme. Už dávno minuly doby, kdy se staré sloupy válely u cest a izolátory se daly sbírat jako houby po dešti. Vzdušné tratě, jak se takovému vedení říká, nenávratně mizí. Je to podle mého názoru škoda, protože hezky dotvářely ráz krajiny. Vzduchem už je vedeno jen vysoké a velmi vysoké napětí.

I takové izolátory sbíráte?
Ne. Nejsou tak pěkné a kromě toho se pro velmi vysoké napětí dnes už používají jednotné typy. Mojí doménou jsou staré klasické elektrorozvodné izolátory a s velkou radostí ve své sbírce vítám telegrafní a telefonní izolátory, které spadají do oblasti izolátorů sdělovacích. Miluji výrobky z dob rakousko-uherských a prvorepublikových elektráren. Tehdy měl každý závod svoje typy izolátorů, vlastní specifické napěťové soustavy, a dokonce i barvy, podle kterých se vedení dané elektrárny dalo poznat.

Jak vypadá lov na izolátory?
Nejdřív musíte vystopovat, kde kdysi stávala elektrárna nebo trafostanice, a pak vytušit, kudy vedlo vedení. Lov je úspěšný hlavně v lesích a na nepřístupných místech, odkud dělníci, když demontovali staré vedení, většinou neodklízeli sloupy. Jen je povalili a někdy je dokonce nechali stát. A najednou uvidíte třeba takovouhle stopu: na louce mezi lesy stojí betonová patka po bývalém sloupu. Hledat pozůstatky průseků po někdejším vedení je zbytečné, protože už dávno zarostly. Musíte pořádně zaostřit zrak. A pak si najednou všimnete, že někde u úpatí lesa se skrývá ve vysoké trávě další patka sloupu. To už je pro lovce stopa jako hrom. O nějakých padesát metrů dál v lese nejspíš leží povalený sloup. Většinou úplně shnilý, až se rozpadá na dotek, ale jeho izolátory bývají neporušené a čekají tam na svého lovce v mechu a jehličí.

Je Česká republika pro lovce zajímavá?
Bezesporu. Vždyť svítit elektřinou na ulicích začala jako první města Písek a Jindřichův Hradec už v roce 1886. Obě měla své elektrárny s Křižíkovým zařízením na stejnosměrný proud. Větší elektrifikace země vyžadovala budování třífázových sítí na střídavý proud a první takové elektrárny, kterým se říkalo přespolní, vznikly kolem roku 1905. Soustavná plánovitá elektrifikace pak probíhala za první republiky. A také nezapomeňme na telefonní a telegrafní vedení okolo silniček a železničních tratí. Nejstarší exponát, který mám ve sbírce, je právě telegrafní izolátor z roku 1879.

Kde jste ho ulovil?
Z drážního vedení mezi Pískem a Březnicí. To vedení fungovalo ještě v 90. letech 20. století. Podle mého odhadu na něm udělali někdy v letech 1910 až 1925 rekonstrukci a při ní pracovníci ponechali i některé staré izolátory z původního vedení. Musíte je ale umět rozeznat od ostatních. Léta jsem číhal, až České dráhy začnou tohle drážní vedení likvidovat. Pak jsem si vyřídil povolení, abych si z odpojených sloupů směl sundat izolátory. S kolegou jsme jezdili kolem trati, u každého sloupu jsme zastavili, a jakmile jsme na něm zahlédli kýžený izolátor, vylezl jsem si pro něj s pomocí stoupacích želez. Na některém sloupu nebyl žádný, ale občas jsem narazil na jeden i na dva na stejné konzole. Úplný sběratelský ráj! Samozřejmě jsem se podělil s ostatními sběrateli.

Které své exponáty máte nejraději?
Kromě už jmenovaného telegrafního izolátoru mi velkou radost dělá i špička sloupu vedení vysokého napětí o 10 kV, vyrobená v roce 1903. Odřízl jsem si ji z bývalé sítě Pražské železářské společnosti nedaleko lomu Velká Amerika poblíž Karlštejna. Oprav-dovou vzácností v mé sbírce je izolátor velmi vysokého napětí z roku 1913. Pochází z prvního takového vedení na našem území. Napětí o 44 000 voltech vedlo z elektrárny v Oslavanech do Brna. Velký citový vztah mám taky k cenné telefonní konzole z roku 1915, které říkám hraběcí. Čněla ze zdi bývalé pošty v Dírné. Ochotně mi ji daroval sám tamní hrabě Vratislav z Mitrovic.

Kdy jste izolátory začal sbírat?
Už od nejranějšího dětství se mi líbily. Můj děda jim říkával panenky. Jednou, to mi byly asi tři roky, jsem na procházce cestou k Malému Jordánu našel svůj první kousek. Bylo to v místech, kde se oddělují tratě písecká a pražská. V příkopu vedle trati se bělal telefonní izolátor. Dneska vím, že to byl c. a k. vzor 1905 velikosti B. Ale tehdy to pro mě byla ta krásná porcelánová panenka, která sedává na sloupech. Přinesl jsem si izolátor domů, maminka ho umyla a nic neměla proti tomu, abych si s ním hrál.

Máte ho ve své sbírce?
Bohužel ne. Já jsem se ho totiž tehdy snažil nasadit na řídítka svojí tříkolky, abych ho měl pořád v ruce. Dělal jsem to v chodbě u domovních dveří, a tu mi izolátor vypadl z ruky a rozcákl se o betonovou podlahu. Taková škoda! V té chvíli jsem si zavelel: Já chci ten samej! Šel jsem ven a hledal. Najednou koukám, co jich je druhů a jak zajímavé mají tvary. A už to jelo. První rady o izolátorech mi dal můj taťka, který byl profesí anorganický chemik. Vysvětloval mi, jak se vyrábějí, ale jednotlivé typy neznal. O nich jsem si všechno musel zjistit sám, když jsem byl větší.

Kolik vlastníte exponátů?
Přibližně pět set. K tomuhle počtu jsem dospěl poměrně brzy a od té doby se snažím, aby sbírka rostla jen ale kvalitativně. Na množství kusů neujíždím, to už bychom neměli kde bydlet.

Chtěl jste někdy se sběratelstvím skončit?
Ano, a dokonce hned v rané fázi svého úsilí. V 80. letech jsem v Mladém světě četl rozhovor se sběratelem izolátorů Františkem Daňkem z Dvořiště u Obrataně. Do té doby jsem si myslel, že jsem v republice jediný. Hned jsem mu napsal dopis a pozval ho k sobě. Později se mi svěřil, že si myslel, že si z něj někdo dělá legraci, jelikož i on žil v domnění, že je jediným takovým sběratelem. A když jsem pak uviděl jeho izolátorové království… Kam já se na něj hrabal se svým málem! Rozhodl jsem se, že mu ze své sbírky dám, co se mu bude líbit, a skončím s tím. Pan Daněk si ode mě skutečně vzal celou řadu zajímavých kousků, které ještě neměl, ale obratem mi věnoval spoustu svých cenných exponátů vyloženě proto, abych neskončil, jinak by si neměl o izolátorech s kým povídat.

A co na to vaše manželka?
Jí jsem vděčný úplně nejvíc. Bez její tolerantnosti bych se nemohl své sbírce věnovat. Už dávno shovívavě přijala, že se trasy našich tuzemských dovolených zvláštní shodou okolností kryjí s trasami dávno zrušeného vedení…

JOSEF MUSIL