Vystudoval francouzštinu na vysoké škole a deset let dělal v Hanoji průvodce. Přemýšlel, že by jednou ve Francii žil. Osud tomu však zabránil. Když cestoval se svou tehdejší manželkou přes Českou republiku, měli autonehodu. Žena upadla do kómatu, ze kterého už se neprobrala. A její muž, Pavel Xu Tien Quang, zůstal v Čechách. „Tábor je můj druhý domov, jsem tady moc šťastný,“ říká dnes třiačtyřicetiletý podnikatel, který se znovu oženil a k synovi Davidovi přibyli ještě Pavlík, Hanka a Marjánka.

„Děti mají česká jména, aby lépe zapadly, aby ve škole neměli vrstevníci a učitelé problém je oslovovat. Mají ale i vietnamská, těmi jim říkáme doma,“ vysvětluje otec.

O svém životě v Táboře vyprávěl při besedě v domě Emauzy. Přišlo osm zvědavců. Pavel si s sebou přivedl kromě rodiny i kamaráda Martina, který má večerku v Dražicích. Protože ale s češtinou hodně zápasí, do diskuze se nezapojoval.

Hodiny češtiny
„Když jsem přijel do Čech, neuměl jsem česky ani slovo,“ vypráví a ještě ani dnes není jeho řeči moc rozumět. Neustále na sobě ale pracuje. „Třikrát týdně chodím na hodiny češtiny, doma koukáme na české televizní programy, abychom se v řeči neustále zlepšovali.“
Na děti doma mluví vietnamsky i česky. „Naše děti mluví česky dobře, chodí do české základní školy, už zase ale moc nerozumí vietnamsky, máme to takové otočené,“ směje se.

Cítí, že kvůli jazyku je mezi Vietnamci a Čechy stále bariéra. „Před těmi dvanácti lety, kdy jsem opravdu neuměl česky ani slovo, jsem se na lidi tady snažil mluvit anglicky nebo francouzky, ale oni ještě moc neuměli. Teď si myslím, že je víc lidí, kteří ty jazyky ovládají a já zas ovládám češtinu, alespoň doufám,“ směje se muž, který má v Táboře síť obchodů s oblečením, večerky i nehtové studio.

„Prakticky nevíme, co je to volný čas, jsme v práci od ráno do večera a celý víkend. Když někam jedeme, tak většinou pro zboží. Musíme hodně pracovat, nestaráme se jen o rodinu, kterou máme tady, ale většina z nás posílá peníze i do Vietnamu. Rodině, která v zemi zůstala.“
On sám takto vypomáhá rodičům a jedné sestře, další tři sourozence má v Čechách. Kvůli ceně letenek jezdí do Vietnamu jednou za tři roky. Letos tam celá rodina strávila dva měsíce a Pavlovy děti tam byly vůbec poprvé.

Volný čas v kostele
Když už mu pro samou práci nějaké volno zbude, jde rodina spíše než za zábavou do kostela. „Každý týden chodíme do Klokot a dvakrát měsíčně na mši, která se slouží pro zde žijící Vietnamce,“ přibližuje. Ti zde žijí jako komunita, která má svou hierarchii, stýkají se, pomáhají si a vše řídí jejich předseda, který žije v Čechách už třicet let.

Letos se Pavel Xu Tien Quang vypravil s celou rodinou na Táborská setkání. „Je to moc příjemná akce. Je skvělé, kolik se sejde na jednom místě Táboráků, aby se bavili.“ I když české památky ještě moc neznají, Tábor mají prozkoumaný dokonale. „Vždycky když přijede nějaká návštěva, ukážeme jim Klokoty, Kotnov, podzemí, seznámíme je s historií Tábora.“

O lidech v Táboře mluví jen pochvalně, přesto podle něj ale trvalo, než si na Vietnamce zvykli. „Když jsem začínal podnikat, tak se mi stávalo, že přišli do obchodu lidé a když viděli, že je to vietnamský obchod, tak se otočili a odešli. To mě mrzelo, vždyť my jsme přece normální lidé jako všichni ostatní,“ podivuje se.

Při otázce na české ženy se mu vybaví jedna stálá zákaznice. „Na sídlišti je jedna paní, je jí asi osmdesát let, a ona mi vždycky říká: Pavlíku, ty jsi tak hodnej a hezkej kluk, škoda, že nejsem o dvacet let mladší,“ směje se.

Syn má nejraději knedlíky
Rodina do českých tajů proniká hlavně díky dětem, které chodí do běžné táborské základní školy.

„Třeba česká jídla známe jen ze školy. Maminka neumí vařit vaše jídla, vaří vietnamská jako jsou nudle, rýže, závitky nebo tofu. Takže knedlíky jsem poznal až ve škole a právě ty mi hodně chutnají,“ vypráví malý Pavlík. S dětmi ve škole problém nemá, prý jsou dobrá parta. Hodně kamarádek má právě mezi českými děvčaty. O tom, zda si jednou vybere za ženu Česku nebo Vietnamku, prý ještě nepřemýšlel. Chválí si ale, že máme lehkou abecedu. „Vietnamština má například tři nebo čtyři druhy písmena A, to vy to máte lehké.“

Rodina se v Táboře podle svých slov cítí bezpečně. „Nebojím se tady ničeho, naopak, cítím se tady příjemně. Lidé se k nám chovají veskrze dobře, je jasné, že ne všichni, jsou lidé různí, ale to je u všech národností stejné.“ S odpovědí na otázku, zda chce zůstat v Česku, vůbec neváhal. „Mám tady podnikání, děti tady chodí do školy, umí jazyk, do Vietnamu budeme jezdit jen na návštěvy,“ uzavřel a účastníkům besedy položil na oplátku otázku, co si oni myslí o Vietnamcích.

„Já si myslím, že jste velmi pracovití, že máte rádi svoje děti, které jsou šikovné, chytré a hlavně vychované,“ zazněl sálem jeden z názorů.
„U nás je problém s romskou komunitou, ti jsou tady pět set let a ještě si nezvykli. Vy jste tady necelých padesát let, ale nikdo se o vás nemusí starat, vy se postaráte sami o sebe. A dobře,“ uvedl další.