K létu patří pohorky, batoh a i věty typu „pořád po modré a pak to u kostela vezměte po žluté." Cizinec by asi nepochopil, našinec ale z věty vytuší odpověď na otázku: Kudy? S barevnými značkami od klubu turistů výletník nemusí tápat dlouho.

Turistická sezóna začíná již s prvními teplými dny, ale ta značkovací o něco později. Než značkař vyrazí s barvou a štětečkem do terénu, potřebuje alespoň 15 stupňů nad nulou a sucho. Na první akce do přírody se tak vydají až v druhé polovině dubna či na začátku května. Teď je můžete často potkat.

Představa, že s barvami a štětcem vyráží do terénu pouze aktivní důchodci, je mylná. Podle Karla Markvarta, který stojí v čele rady značení Klubu českých turistů, je sice průměrný věk značkaře 57 let, ale u nově školených zájemců se pohybuje kolem 35 let.

Českých značkařů tedy neubývá, což je dobře, neboť v současné době se už nestarají jen o barevné malůvky na kmenu stromu pro pěší turisty, ale podílí se i na značení tras lyžařských či cyklistických a od roku 2005 i na značení hipotras, neboli stezek pro turisty na koňském hřbetě. Na Táborsku se značené stezky objevily již v 19. století. Mezi ty prvotní patří cesta z Tábora do Příběnic, na Kozí hrádek a k hradu Choustník.

„V současné době se celková pěší trasa, o kterou se táborský klub stará, prodloužila na 695 kilometrů," uvedl k síti cest Pavel Přílepek, který se o značkování na Táborsku stará.
Dobrovolníků, kteří přidají ruku k dílu a každý rok obnoví značení zhruba na třetině z celkového množství tras, je pětadvacet.

„Během jednoho dne projdou a naznačkují cestu dlouhou čtyři až sedm kilometrů, záleží na obtížnosti trasy a na množství značek, které je potřeba obnovit," přidal Pavel Přílepek další čísla vztahující se k jeho klubovému oboru.

Každý, kdo by měl zájem se k nim připojit, se může obrátit na pobočku KČT v táborské sokolovně. „První rok vyrazí se značkovací skupinou na čtyři dny. Po dalším roce a dalších dvou školeních se z nich mohou stát vedoucí značkaři," naznačuje Pavel Přílepek dobrovolnickou kariéru v řadách značkařů. 

Školení jsou nutná, neboť o značkách se uvádějí různé nepřesnosti. Veřejnost se například mylně domnívá, že barva na značce naznačuje obtížnost trasy. Barevné rozlišování má ale spíše jen historický význam a z toho dnešního je možné říci, že například červená symbolizuje trasu dálkovou nebo hřebenovou, modrou používají pro trasy regionální, zelenou pro místní a žlutou značkaři označují spojky či zkratky.

Rozvíjet výšlapy a pomáhat turistům s orientací, začal klub již na konci 19. století a během desítek let se značení rozvinulo do velmi propracovaného a účinného systému, který nemá ve světě obdoby. Oproti značení v jiných zemí má to české dvě základní výhody: je po zemi na vlas stejné, takže nezáleží na tom, zda vyrazíte na Šumavu nebo do Beskyd, vždy se zorientujete, a je pravidelně obnovované. Nemělo by se tak stát, že turista značku nenajde. V české krajině bez obav můžete nechat mapu a GPS doma a vydat se do přírody ve stopách turistických značek.

Lucie Šebánková