Třiadvacetiletý Matěj Kraus z Tábora absolvoval před třemi lety francouzskou větev zdejšího Gymnázia Pierra de Coubertina. Pak byl přijat na východoevropská studia (právo, historie, politologie, sociologie) do francouzského Dijonu, kde sídlí jeden z campusů pařížské vysoké školy Sciences Po. Aktuálně pobývá Matěj na roční stáži v nizozemském Leidenu a poslední dva roky stráví přímo v Paříži. V roce 2016 studia ukončí.

Jak se zrodilo vaše vysokoškolské studium?
K možnosti odjet po maturitě do zahraničí mě přivedlo zejména mé studium na francouzské sekci táborského gymnázia. Během výměnných pobytů jsem měl možnost seznámit se s tím, jak funguje francouzské školství, metoda výuky, ale i struktura vysokých škol, které se od těch našich podstatně liší. Moje škola, Sciences Po, patří do skupiny takzvaných „velkých škol," které jsou obecně považovány za velmi prestižní, a na rozdíl od univerzit je třeba před nástupem ke studiu složit přijímací zkoušku.

Kde jste nabral motivaci jít studovat do země Evropské unie?
Velikou motivací byl pro mne fakt, že užší specializace přichází až po prvních dvou letech studia, takže má student možnost nejdříve se seznámit s různými obory. Například na naší škole jsme měli v prvním ročníku povinnou matematiku, a to i přesto, že obecně je výuka zaměřená spíše na společenské vědy. Myslím, že tento přístup jednak dává studentům možnost vidět problém 
z širší perspektivy a také jim umožňuje vybrat si skutečně takovou specializaci, která odpovídá jejich představám 
a schopnostem.

Zmínil jste odlišnost forem vysokoškolského studia u nás 
a ve světě. V čem tkví?
Samotná forma studia se liší od reality většiny českých vysokých škol. Netroufnu si tvrdit, že to tak funguje obecně, ale přinejmenším na naší škole se klade velký důraz na praktická cvičení. Studenti musí pravidelně odevzdávat práce a připravovat „referáty" pro svoje spolužáky. Tento přístup mi vyhovuje i kvůli možnosti navázat užší vztah s profesorem, což může být v anonymnějším prostředí českého školství o mnoho těžší.

Jak výrazně vám pomohlo, že jste absolvoval francouzskou sekci táborského gymnázia?
Studium na francouzské sekci mi pomohlo i po administrativní stránce. Naše maturitní vysvědčení má ve Francii stejnou hodnotu jako jejich francouzský diplom, což celý proces značně ulehčuje. Velkou výhodou bylo i naše členství v EU, díky kterému mám ve Francii stejný statut jako „domácí" studenti, a to včetně nároku na státní příspěvky.

Co bylo po příjezdu do Francie pro vás nejtěžší?
Po mém příjezdu do Francie bylo asi nejtěžší skloubit školní povinnosti s celkovou socializací v novém prostředí, ale i administrativními záležitostmi spojenými s pobytem v cizí zemi. Po jazykové stránce jsem – co se týče obsahu studia – neměl větší problém. Těžší bylo naučit se správně se vyjadřovat: 
v běžném kontaktu s Francouzi, rozlišovat jemné jazykové nuance, které jsou důležité pro správnou argumentaci v už zmíněných pracích a referátech.

Bylo něco, co vás ve Francii po kulturní stránce překvapilo? Vím také, že jste patriot, Táborák, takže co stesk po domově, dostavil se?
Co se týče kulturních odlišností, myslím si, že se na ně dá zvyknout relativně rychle, i když stesk po domově odpadává pomalu a nikdy nezmizí úplně. Jsem přesvědčený, že pokud jde o skutečně závažné rozdíly, evropské národy se od sebe významně neliší. Na druhou stranu je někdy vyčerpávající donekonečna cizincům ze Západu vysvětlovat, že v Česku nelezeme po stromech a nejsme ruská gubernie. Drtivá většina mých spolužáků je sice již dobře informovaná, ale v myslích zejména starší generace a méně vzdělaných lidí Železná opona bohužel stále stojí. Každý Čech žijící 
v zahraničí by měl mít jako svůj hlavní úkol tyto předsudky bořit a snažit se, aby nám byl „ukradený Západ," jak o tomto problému píše Milan Kundera, vrácen.

Co považujete za největší přínos svého studia na zahraniční škole?
Kromě vědomostí získaných během studia mi poslední tři roky daly hlavně schopnost adaptovat se na nové prostředí, ale také šanci podívat se na naši zemi zvenčí. A musím říct, že ten pohled není zdaleka tak negativní, jak by se někdy v Česku mohlo zdát.