Jiří Kohout je věhlasným sběratelem. Předsedá i Jihočeskému klubu sběratelů v Táboře a jeho největší vášní jsou pohlednice.

Jak jste se ke sběratelství dostal?
Každý malý kluk něco sbírá. Já začal sbírat známky a obaly ze žiletek.A když přišla vojna, tak to byly etikety ze sýrů. Tavené sýry jsme tam dostávali k snídani, tak jsem etikety slepoval a shromažďoval. Naše i z ciziny. V Praze se v té době začali scházet sběratelé i těchto sýrových etiket. Já bydlel v Táboře a do Prahy dojížděl na dálkové studium vysoké školy. A na konec vše vyústilo založením Klubu sběratelů kuriozit v roce 1965, u jehož vzniku jsem osobně stál.

Měl jste od začátku s kým měnit?
Na vojně ne. Po vojně jsem začal etikety vyměnovat právě v pražském Klubu sběratelů kuriozit. Sběratelé s tímto zaměřením se objevili i v Táboře. Scházeli jsme se v hotelu Slávia u nádraží. Pražský klub vydal adresář sběratelů z celé republiky s kontakty, tak jsme pak hodně korespondovali. My posílali madeťácké etikety a k nám zase putovaly z celé republiky. Měnil jsem i s cizinou.

Jak velké sbírky jste dosáhl?
Měl jsem 17 500 sýrových etiket. Zjistil jsem ale, že nikdy nebudu mít všechno a že nedosáhnu maximální sbírky. Začal jsem se proto zajímat o sbírání pohlednic. Základ sbírky jsem získal díky sběrateli z Budějovic, který pouštěl sbírku pohlednic. Nechal jsem si pouze sýrové rarity. To je totiž natolik srdeční záležitostí, že jsem je nepustil.

Již od začátku jste se zaměřoval na pohlednice Tábora?
Ano. Ještě předtím jsem tak trochu mimo začal sbírat staré turistické průvodce Tábora, abych o městě věděl co nejvíce. Chodil jsem po Táboře a chtěl znát, jak to tu původně vypadalo, a to uvidím na starých pohlednicích, tak jsem přesedlal na pohlednice a začal se specializovat na Tábor a jeho nejbližší okolí.

Takže znáte Tábor a jeho okolí jako své boty?
Ve městě mám prošlou každou uličku, znám každý detail a co se týče okolí, tak většinu jsem projel, abych si ověřil, že je to opravdu tak. Sbírám i další věci, které mají vztah k Táboru. Papírové předměty, etikety táborských závodů, staré odznaky.

Rozsáhlá sbírka zabírá v bytě jeden malý pokoj. Víte, kde jednotlivé pohlednice či průvodce hledat? Nebo máte vše evidované v počítači?
Hned vím, kam pro pohlednici sáhnout. Mám je v albech nebo seřazené v krabicích podle topografických tras. Trasa vodácká – po Lužnici, trasa romantická – od Klokot ke Kozímu hrádku, trasa turistická – od nádraží na Větrovy a historická, to je Staré město. O využití počítače pro evidenci jsem i uvažoval, ale nemám tolik času, abych tam všechna data dostal. Čas potřebuji na práci se sbírkou. Počítač využívám hlavně ke psaní knížek, zpracování prezentací na různé přednášky, na obesílání výstav, na korespondenci se sběrateli…


Je to drahý koníček?
Bývaly doby, kdy pohlednice měly cenu papíru. A dala se sehnat černobílá pohlednice za 50 haléřů . Barevná stála korunu. To už dávno neplatí. Vše začalo až v 60. letech, kdy vznikaly sběratelské kluby. Do povědomí lidí se dostalo to, že tyto věci mají historickou hodnotu. Před tím nad tím nikdo nepřemýšlel. Poté , co se toho chopili antikváři a po nich starožitníci, ceny vystoupaly až do závratných výšek. I dva a půl tisíce za kus.

To nahrává spekulativnímu nákupu a prodeji…
U starších sběratelů jde o prestiž. V poslední době se sběratelé začali rozlišovat na ty, co sbírají za nějakým účelem, a na překupníky. Pohlednici koupí a vzápětí ji se ziskem prodají, protože vědí, že cena roste. Pohlednice odhaluje historii, má vypovídající hodnotu. Větší hodnotu mají pohlednice, které prošly poštou a mají známku.

Jak vy obohacuje svoji sbírku?
Nejprve se pohlednice měnily na burzách a korespondenčně. Dal se balíček pohlednic, poslalo se to jednomu, v tom dopise byl seznam lidí, komu to pošle dalšímu. On si vybral, vložil tam stejný počet jiných pohlednic a poslal dalšímu v seznamu. Takhle šel okruh až se to vrátilo k tomu prvnímu. Na burzách se málo kdy prodávalo a málokdy kupovalo. Teď se prakticky jen kupuje. I když má někdo něco na výměnu, tak to raději prodá. A moderní doba – internet a aukce ceny vyhnaly nahoru, pěkně se šroubujou. Vyvolávací cena je slušná, ale přihazováním to vyšplhá vysoko.

Přímo se nabízí otázka, jakou nejvyšší částku jste zaplatil?
Byly pohlednice, které stávaly hodně, ale i když jsem je neměl, tak jsem je odmítal. Byly pohlednice, které i když stály hodně, ale chtěl jsem je ve sbírce mít, tak jsem si tak zvaně pustil žilou. To je 30 let. Pohlednice srážky vlaků na táborském nádraží. Existují pouze dva kusy. Druhou má Jihočeské muzeum. V době, kdy pohlednice stály dvě koruny, jsem ji koupil od sběratele z Karlových Varů za přemrštěnou částku 170 korun. Dnes je to neocenitelná pohlednice, k níž se váže i zajímavá historie. Dělal ji amatérský fotograf. Pátráním jsem zjistil, že byl spolumajitelem sladovny Rudolf a Vodička, která je přímo u nádraží. Ze sladovny viděl tu srážku vlaků, a protože to byl movitý člověk, tak měl foťák a nehodu nafotil.

Znáte příběhy svých pohlednic?
U pohlednic, které mě zaujaly jsem po nich pátral a díky tomu se setkal se zajímavými lidmi. Jsou ochotní a vstřícní. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých údajů, které by byla škoda si nechat pro sebe.

A tak vznikla první knížka…
Ano, ale v nich je jen malý zlomek pohledic ze sbírky. Jen ty, co něco vypovídají a musí se hodit, aby zapadly do celé koncepce knihy.

Je nějaká, kterou byste rád vlastnil?
Je jich víc, například černobílý průvod družiček okolo nádraží. Viděl jsem ji na internetu, ale přes něj nekupuji. Na druhé pohlednici je sokol v kroji a drží prapor, na němž je obrázek a pod ním napsáno Tábor. Jde o koláž, která se začíná dražit na několika stovkách. Nemusím ji mít za každou cenu.

Poznáte pohlednici, kterou máte?
Některé jsou si až na malé detaily podobné. Na jedné pohlednici, kterou mám, je zavřené okno, na druhé pro změnu otevřené. Může se takto odlišovat i pět pohlednic. V tom případě se podívám doma do sbírky. V albu mám na chybějící pohlednice nechané místo. Abych vědel,co mi chybí .

Máte při svém sběratelství vůbec čas na rodinu, dovolenou nebo odpočinek? Nejste svým koníčkem zcela pohlcen?
Čas mám. Pomáhám i doma. Chodil jsem i pro vnučku do školky, teď do družiny. A jezdím do lázní. Teď pojedu v září. Tam budu psát knihu o pohlednicích. Jediné místo, kde nejsem sběratelem a kde se od všeho oprostím, je při plavání vbazénu, kam chodím od září do června.

Budou pokračovat ve sběratelství vaši potomci?
Bohužel ne. Ani syn, ani dcera. Zajímá je to, ale nezaobírají se tím. Mám čtyři vnoučata. Spoléhám na nejmladší Elišku.

Jak dlouho dáváte dohromady knihu?
Celkem dva roky. Rok sháním, sepisuji, kompletuji a poté přijdou na řadu grafici z tiskárny. Když ji dokončím do konce června, aby se dostala na vánoční trh, už pracuji na další.

Jaké máte nejbližší plány?
Na Kozím hrádku mě spolu s Antonínem Pajtlem čeká 3. července výstava pohlednic Jan Hus a Kozí hrádek. A na žádost Šechtlových připravuji staré pohlednice na jejich výstavu Zmizelý Tábor, která začíná 30. července u nich muzeu fotografie na Starém městě. Pracuji také na publikaci Rudolfa Hrdličky a jsem rád, že se na něčem takovém mohu podílet.

Jiří Kohout

Narodil se 3. března v roce 1939 v Praze.
Absolvent FF Univerzity Karlovy v oboru pedagogika, sociologie a publicistika.
Bývalý státní zaměstnanec, dnes důchodce.
Bydlí v Táboře.
Ženatý, dvě děti, čtyři vnoučata.