Bechyňskému kinu dlouho zvoní hrana. Představení jsou poloprázdná a na plátno se dostávají jen snímky, které mají premiéru několik měsíců za sebou. S tímto problémem mělo pomoci nakoupení digitální technologie za 2,5 milionu korun, které bylo v návrhu rozpočtu pro příští rok. To ale zastupitelé smetli ze stolu. Kino tak nebude mít co nabídnout a jeho budoucnost je nejistá.

„Ve smlouvě mám, že se musí promítat tři představení týdně. Jestli na každé chodí osm lidí, tak je to moc. Někdy je prázdno úplně. Ještě mám naplánovaných několik premiér, které byly v jiných kinech ke konci roku. Do Bechyně přijdou zhruba v dubnu. Poté se sem premiérové filmy nedostanou vůbec," nastínil situaci provozovatel kina Zdeněk Novák.

V neděli bylo promítání určené hlavně dětem. Ale ani to nepůjde už udržet. „Začátkem roku ještě poběží, pak ale už pohádky nebudou. Není co promítat," popisuje Novák.

Jediným zastáncem zakoupení digitální technologie byl na zasedání místostarosta Jiří Beneš: „Kino je jeden z atributů, který dělá město městem. Bez digitalizace kino nepřežije," snažil se přesvědčit zastupitele.

Ti ale jeho názor nesdílejí. „Kino vlečeme jako kouli na noze. Je v pronájmu a musíme dotovat energii. Povlečeme ho dalších deset let a potečou do něj jen peníze. Nechme to tak, jak to je. Uvidíme alespoň, jestli se digitální technologie jinde udrží," argumentoval Josef Válek s tím, že by kino nerušil, ale přesunul by ho do malého sálu kulturního domu. „Dva kulturní stánky jsou na Bechyni moc," dodal.

S tímto souhlasil i Pavel Houdek: „Z dlouhodobějšího hlediska je rozumné, aby případně fungoval jen kulturní dům. Je to nutné z provozních výdajů." Přidal se i Jan Bakule: „Nemyslím si, že když digitalizaci o nějaký rok odsuneme, tak kino zanikne."
Místostarosta Jiří Beneš si ale stojí za svým. Digitalizace by podle něj kino zachránila.

Nemají využití
Pokud by ale nakonec Bechyňští rozhodli, že kino přesunou, nákup digitální technologie by byl stejně nezbytný. Zůstane prázdná budova a zbývá si jen položit otázku: Co s ní?

„Byl bych pro sportovní halu nebo pro prodej," polemizoval Josef Válek.

Martin Zelenka zase navrhoval budovu využít jako infocentrum. Jasné ale zůstává stále to, že ani na jednu ze zmiňovaných variant nejsou v rozpočtu peníze.

„Je to jako smutné rozhodnutí. Přijde mi, že si zastupitelé neuvědomují, kolik času to vůbec zabere. Abych kino uživil, součástí budovy je i bar, ze kterého ho dotuji. O vše se starám sám, protože není ani na brigádníky. Kino jsem bral před více než rokem a už se o digitalizaci mluvilo. Proto jsem doufal, že k ní dojte. I kdyby se kino přesunulo, město neušetří. Režie se nezmenší. Bude se platit promítač a někdo, kdo se o to bude starat," okomentoval rozhodnutí zastupitelů Zdeněk Novák.

Kino se musí dotovat z rozpočtu města zhruba sto tisíci ročně. Na letošek půjde jako příspěvek na energie 120 tisíc.
Dva a půl milionu, které měly kino zachránit, nyní poslouží v další, nejnáročnější fázi rekonstrukce náměstí.

S podobnými problémy se potýkalo i soběslavské kino, které digitální formát využívá od roku 2009. „Určitě by kino bez modernizace nepřežilo. Digitalizovat bylo potřeba. Kopie na 35 milimetrových cívkách jsou téměř k nedostání. Máme kapacitu 105 míst a na některé premiéry bývá vyprodáno," sdělila produkční Blanka Smítková.

I Mladovožičtí zakoupili jako levnější variantu dataprojektor za 190 tisíc, který umožňuje promítání z nosičů CD, DVD a Blu-ray, aby kino nezaniklo.

Historie bechyňského kina

Historie bechyňského kina se píše od roku 1957, kdy začala přestavba původního objektu v Libušině ulici.
Budova stojí v místech, kde bývala Panská zahrada, která se rozprostírala po celé ploše Křižíkovy vilové čtvrti.

Zahradní domek, v místě současného kina, byl ve 30. letech minulého století prodán Josefu Kazimourovi za 95 tisíc. V roce 1957 se začala v akci Z přestavba, kterou projektoval architekt Antonín Smíšek, profesor zdejší keramické školy. Bechyňským začalo sloužit o rok později a v roce 1959 dostalo nad vchod keramický reliéf. Zachycuje šest figur: rybáře, ženu se srpem, vojáka, tančící ženu, keramika letce. Autorem je Bohumil Dobiáš.

Předtím lidé usedali před plátno na třech různých místech. Na náměstí v hospodě Protivínka, v domě číslo 63 v Dlouhé ulici, kde se za války i vyučovalo, a ve stejné lokalitě stála i hospoda Na Táborce. Tady se v 60. letech minulého století provozovalo také letní kino.
První modernizace se městské kino v Libušině ulici dočkalo až v roce 1982. Na další úpravy se stále čeká.