„Určitě jsem se nezlobila, spíš se tomu zasmála,“ říká učitelka z táborské školy ve Zborovské ulici Pavlína Jíšová, jedna ze tří učitelek Jihočeského kraje, které o titul budou v Praze usilovat.

Filip Nevrlý ji do ankety charakterizoval velmi sympatickými slovy: „Co do chování k žákům, bych ji zařadil mezi ,,lidi“. Těžko se to vysvětluje, ale zkrátka – co do stylu komunikace si člověk může být jistý, že s ní může jednat jako s normálním člověkem,“ napsal do přihlášky.

Kandidaturu podali žáci 9. B, jimž už třetím rokem dělá třídní učitelku. „Myslím si, že určitě máme kamarádský vztah a že spolu vycházíme dobře. Na druhé straně znají hranice, které by neměly přesáhnout. Když by se tak stalo, tak vědí, že kamarádi nebudeme,“ popisuje i učitelka vzájemný vztah s dětmi.

Pětatřicetiletá pedagožka má v této třídě 26 žáků, které učí češtinu a hudebku. Přímo do zdejší školy nastoupila před 13 lety.

Nechybělo však mnoho a Palína Jíšová se mohla ubírat diametrálně jinou profesní dráhou. Jako malá chtěla být uklízečkou, pak jí do oka padla kuchařka a od třetí třídy vítězila učitelka. Přesto po základní škole nastoupila na technický obor táborské průmyslovky.

„Ale i celou průmyslovku jsem chodila na klavír, takže když jsem vycházela ze střední, podala jsem si sice přihlášku na stavárnu, ale i na pedák. Na obě jsem se dostala a nakonec se rozhodla pro pedagogickou školu,“ vysvětluje svou volbu povolání Jíšová. Klavír byl tedy nakonec tím, co ji zavedlo za katedru, a děti tak nepřišly o sympatickou učitelku.


Láska k hudbě jí pak zákonitě nasměrovala i další aktivity. Ve škole čtvrtým rokem vede pěvecký sbor, ve kterém má 48 zpěváků. Zatím nemá žádný název, což je pro Pavlínu Jíšovou další výzva. Uvažuje, že vypíše soutěž na nejlepší název, aby při vystoupeních už nebyly bezejmenným souborem. Hodnotit jejich umění mohou například obyvatele G – centra nebo čekanického domu s pečovatelskou službou.

„Ze sboru mám velkou radost, dokonce se mi vrátily holčiny, které už jsou na střední škole. To je hezká odměna.“

A právě odměna dětí je podle ní na této práci to nejhezčí, když vidí, že je něco naučila a ještě je to v hodinách baví. „A když potom přijde taková odezva od dětí, jakou je Ámos, tak to zřejmě opravdu vychází, jak si to představuji,“ říká.

Přesto jí zvolené povolání občas bere úsměv ze rtů. „Mrzí mne pohled lidí na nás učitele. Mnozí dnes nadávají na všechno a my jsme hodně na očích. Také se jako všude něco nepovede, ale to, co se povede, se už na povrch moc nedostává,“ dodala učitelka.

Její děti teď čeká klání v Praze, kde budou své želízko v ohni obhajovat. Je tedy pouze na nich, kam až svoji oblíbenou učitelku dostanou.

Napsal o ní
Uznává cizí názor, ale umí prosadit i ten svůj a to si cením, protože někteří vyučující jen odříkají zápis a jakýkoli dotaz či nesouhlas je předem odsouzený k záhubě. Radši ztratí pět minut nějakou diskuzí, než aby to nechali být. Vadí jí, když se někdo cítí ukřivděný a snaží se to řešit. Za svou přímočarost a pohodové jednání po třídě požaduje dvě věci: kázeň a snahu. V případě nekázně je od přírody vybavena velice silnou zbraní – abnormálně výkonnými hlasivkami, se kterými by jistě mohla ,,fušovat“ do demolice. Ale jak je na tom s demolicí budov těžko říct, stačí už jen fakt, že dokáže utišit i naši třídu, což je věc, kterou u nás na škole svede jen několik vyvolených. Pravda, nejen silou, ale i obsahem svých slov nás dokáže umravnit, takže lze říct, že má u nás respekt.