VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Děti u nás v ordinaci neplakaly, říká Jana Maliszaková

Tábor - Ženy naruby.

2.2.2011
SDÍLEJ:

Přesto, že je Jana Maliszaková v důchodu, stejně ji dodnes oslovují maminky na ulicích sestřičko. Jí to nevadí. Miluje děti a snaží se jim předat to nejlepší, co jí život přinesl.Foto: Alena Řezáčová

Je křtěná vodou z Lužnice i Jordánu. A Táboru zůstala věrná dodnes. Když někdo slyší její jméno, okamžitě si ji spojí s dětmi. Jana Maliszaková, to jsou nejen Medvíďata, ale také tisíce dětiček, které prošly ordinací lékařky Stanislavy Kypetové, jejíž byla pravou rukou. S rodiči žila na Kouřimově, Na Růžku a nakonec už s vlastní rodinou se usadila na Maredově vrchu. Svou práci zdravotní sestry brala jako poslání a dodnes jí vhání slzy do očí setkání s maminkami, kterým kdysi v dětství pomáhala a dnes se jí chlubí potomky.

Po základní škole jste se rozhodla vydat na poměrně náročnou dráhu zdravotní sestry. Co vás k tomu vedlo?
V mládí jsem byla hospitalizována na oční klinice v Praze a tam mě sestřičky braly k různým pomocným pracím. Třeba umývat baňky, zkumavky a mně se to začalo moc líbit. Tak jsem se rozhodla jít studovat obor zdravotní sestra, konkrétně pak dětská. Chtěla jsem pomáhat lidem, hlavně dětem.

Kam vedly vaše první kroky po maturitě?
Nejprve jsem sloužila osmnáct měsíců na výchovném oddělení v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. To bylo v šedesátých letech, hrůza. Dávali jsme krysám bonbony, aby nelezly po nás. U kluků na výchovném oddělení to ještě šlo, ale prostředí vedle kostela pro tzv. ležáky bylo příšerné. Chyběly podlahy, když zahřmělo, tak někdy uhodilo do kostela, to bylo až strašidelné. Po mateřské dovolené ( v roce 1961 se narodila dcera Jana) jsem nastoupila na dětské oddělení táborské nemocnice a odsud jsem přešla na dětské středisko na poliklinice. Spolupracovala jsem s lékaři doktorem Tichým a pak na Jistebnicku s doktorem Kunovským.

Pak nastala éra letité spolupráce s lékařkou Stanislavou Kypetovou?
V Táboře došlo na rozdělení na obvody. Spolu s doktorkou Kypetovou jsme měly na starost obvody čtyři až šest. To byla taková máma. Pořád se nemohu smířit s tím, že už není. Měla jsem ji moc ráda. A co jsme toho spolu zažily… To byly příhody jak vyprávění na Silvestra. Po privatizaci v roce 1992 jsem ve zdravotnickém zařízení Karin T pracovala u doktorky Lukačejdové.

Proč vám v paměti utkvěla spolupráce právě s doktorkou Stanislavou Kypetovou?
Byl to člověk, jehož zaměstnání dětské lékařky bylo opravdu především posláním. U nás v ordinaci děti neplakaly. Chovaly jsme je a houpaly na klíně. To, co ona všechno svou prací zastala a dokázala, na to by dnešní páni lékaři museli mít těch přesčasů mnohonásobně více. Starala se o dva obvody a Planou nad Lužnicí, k tomu školení, služby v nemocnici, chodily jsme po školách, poradny, očkování a všechno jsem musely stihnout. A mě, jako sestru, se snažila zasvětit i do své práce lékařky. Učila mě, dala mi možnost nahlédnout i do toho, co v té době vůbec sestry zvládat nemusely. I po stránce lidské byla úžasná. Když člověk měl nějaký problém, mohl za ní přijít a ona ráda poradila. A vlastně mě přivedla i k ochráncům přírody.

Doktorka Kypetová byla první nositelkou Ceny města Tábora za přínos v oblasti ekologické výchovy mládeže. Takže asi není divu, že vás k ochráncům přírody nasměrovala.
Jednou mi řekla, že půjdu k ochráncům přírody, a já šla. Ono nás tam šlo více. Dokonce i mí kolegové, kteří do té doby se mnou pracovali v pionýrském oddíle Vlčata na Mareďáku na 4. ZŠ. Byla tam bezvadná parta, zažili jsem hodně legrace, ale také jsme udělali kus práce. Začínali jsem na koleně, žádná školení a podobně. Když mezi nás přišel dr. Bumerl a vyprávěl nám o rostlinkách, kytkách a trávě, tak jsem si říkala, bože vždyť ty trávy jsou všechny stejné. Učil nás všechno možné. Poznávali jsme okolí Tábora, jeho chráněná území. Vlčata jsem dostala ve druhé třídě, byl to vlastně oddíl Mladých ochránců přírody, my jim přezdívali „mopíci“. Vlčata se zapojovala i do akcí 5. Základní organizace ČSOP, které vedla právě paní doktorka Kypetová. Jezdili jsme s nimi na brigády, na ta chráněná území, měli jsme možnost navštívit různé národní parky, třeba i v Rakousku. Učaroval nám prales u Dobré Vody a pochopitelně i ten Boubínský.

Kdy se tedy přerodila Vlčata v Medvíďata?
V roce 1990, konkrétně 28. září jsme se sešli před školou, bylo nás čtyřiadvacet. Sešli jsme ke klubovně k řece, tam jsem si řekli, co vlastně od Medvíďat čekáme. Prohlédli jsem si okolí klubovny, aby se v něm orientovali. Zapomněla jsem říci, že to byli tehdy prvňáčci, trošičku vykulení. Chytali každého broučka a chtěli vědět, jak se jmenuje. Scházeli jsme se během školního roku dvakrát měsíčně, jezdili jsme do přírody pod stany Na Vřesce, které nám půjčovali skauti. Dodnes jako vedoucí fungujeme tři – já, Jindra Růžička a Jirka Vacek.

Medvíďata patří pod ochránce přírody. Určitě jen nechrání přírodu…
… to určitě ne. Jsme zároveň i turistický a přírodovědný oddíl. Učíme se zálesácké minimum, tedy jak se v přírodě pohybovat, abychom jí neubližovali. Prostě vše, co k přírodě patří. Každoročně na jaře čistíme břehy podél řeky a staráme se o granátovou skálu v Táboře. Každý rok na Den Země kolem ní uklízíme. A také nás lidé vídají v Holečkových sadech a v parku vedle Družby.

Kolik Medvíďat se vám schází v současnosti?
Bohužel, asi to bude letos poslední rok, kdy se scházíme. Už k nám docházejí pouze děti členů, které jsme odchovali. Je jich tak průběžně mezi deseti, patnácti. Ale také se stane, že na schůzku přijdou jenom tři děti. Bohužel, doba je k těmto neziskovým organizacím dost krutá. V sobotu se nikam nedostaneme, tedy když už se na nějaké místo dostaneme, je složitý návrat zpět do Tábora. A také když je rodina přes týden rozlítaná, pak jsou rádi, že se sejde alespoň o víkendu. Vlastně i kluci, kteří se mnou spolupracují, jezdí přes týden pryč za prací, někdy ani nepřijedou. Sama si nemohu dovolit jezdit s dětmi někam daleko. Takže se pohybujeme jen kolem klubovny, a to už pro ně není příliš zajímavé. A také technika nás předehnala. Dříve pro ně bylo zvláštností, že si uděláme táborák a zazpíváme si, dnes volí raději počítače. Jako vedoucí musím dokládat nejrůznější potvrzení, třeba že nejsme pedofilové. Mám maturitu z psychologie, tohle mi opravu vadí. A různá školení. Což může říct dneska někdo v práci, že jede na takové třídenní školení? To by se asi zaměstnavateli příliš nelíbilo. Existovali jsme jako Medvíďata pod pražskou organizací. Ale moc to nefungovalo, takže jsem řekla dost a místo základní organizace jsme nyní klub Medvíďata. Když někam jedeme, děti si prostě přinesou peníze a hotovo. Naštěstí máme dva strážné anděly, a to táborský odbor školství a společnost AES Bohemia. Pomáhají nám hlavně finančně na letní tábor.

Ani o dětské tábory už není zájem?
Tak naštěstí je. Jezdíme na Šumavu na Michlovu Huť na týdenní tábor. Procházíme chráněná území, seznamujeme děti s faunou a flórou národního parku. Loni nás bylo dvacet, to je tak akorát. A to jsem se před dvěma roky málem ani na tábor nevešli. Už mi pomáhá i mladší dcera Iva, která se s přítelem stará hlavně o kuchyň.

A co dcery a vnoučata? Také mají tak pozitivní vztah k přírodě?
Hlavně pomáhá Iva, starší Jana kvůli své profesi nemůže. Všechna čtyři vnoučata Míla, Hanička, Janička a Evička určitě mají vztah k přírodě. Evina už jezdí s námi.

Tak na táboře se určitě ledacos přihodí. Vzpomínáte na nějakou zvlášť veselou výpravu?
Když jsem byli poprvé s Medvíďaty na Šumavě, bydleli jsem v Borové Ladě, spali jsme na zemi v místním kinosále a denně jsme dělali výpravy. Dokonce až pětadvacet kilometrů. Potkali nás Němci a ty děti šly za sebou jak trpaslíčci. Moc se líbily a já jim chtěla říci, že jsou to naše Medvíďata jako medvědi – bären, místo toho jsem řekla bier – tedy jako pivo, takže jsem byli ti od piva. A po návratu se malý Míra ptal, jestli se budeme vracet na Kvidlu, místo Kvildu, protože na Helmě (ten kopec se jmenoval Přilba) nechal tričko. Pořád bylo veselo. Vzpomínali jsme na to, když jsme slavili dvacáté výročí vzniku oddílu Medvíďat. Dojímavé bylo, když přišli jedni z prvních zakladatelů, přinesli kytičku a poděkovali. Řekli mi, sestřičko, my jsme byli moc rádi, že jsme vás měli jako vedoucí.

Nepomáháte jenom dětem, ale také dospělým…
Spolupracuji s červeným křížem a se sluchově postiženými. Ošacovací středisko v CEPOS slouží hlavně bezdomovcům a sociálně slabším. O obnošené šaty je mezi nimi čím dál větší zájem. Lidé nám nosí oděvy, které nepotřebují, my ho přebereme. Zaráží mě skutečnost, že lidé, kteří jsou opravdu sociálně slabí, přijdou, ale musí zaplatit poplatek, protože nejsou vedeni v evidenci sociální péče. A naopak ti, kteří tam evidováni jsou a mají na to papír, dostanou všechno zadarmo. Ale oni s těmi věcmi topí, nebo to dávají psům do boudy a podobně. To se mi nelíbí. Pomáhám při rekondicích sluchově postiženým, kteří se scházejí v G-centru. Chodíme na výlety, připravujeme věci na výstavy Velikonoce a Vánoce a podobně.

Měla jste vůbec v soukromém životě čas na něco jiného, na nějaké vlastní koníčky?
Mým jediným koníčkem byly vždy děti, konkrétně Medvíďata. Je moc příjemné, když někoho z rodičů potkám a představují mi své potomky. S dětmi to byla a je krásná práce. Vlastně to nejhezčí, co mě v životě potkalo.

Jana Maliszaková - narodila se v roce 1942 v Táboře. Maturovala na Střední zdravotnické škole v Táboře, obor dětská sestra. Začínala v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech, vychovala dvě dcery Janu a Ivu a moc miluje svá čytři vnoučata. Dlouhá léta spolupracovala s nositelkou Ceny města Tábora lékařkou Stanislavou Kypetovou. Před dvaceti lety pomáhala založit ZO Českého svazu ochránců přírody Medvíďata.

Alena Řezáčová

2.2.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Silnice I/34 splňuje na úseku od Okružní křižovatky v Českých Budějovicích až po lokalitu Na Klaudě nedaleko Lišova základní technické parametry pro zavedení nejvyšší dovolené rychlosti 110 kilometrů v hodině. Komunikace má čtyři jízdní pruhy oddělené upr

Sto desítku do Lišova dovolí řidičům na jaře

Ilustrační foto.

Na co zajít do kina

Narozeniny planetária oslaví ohňostrojem

České Budějovice – Budějovická hvězdárna slaví 80. výročí od založení.

Odkup vepřína v Letech stvrdila smlouva

Praha, Lety – Muzeum romské kultury (MRK) ve čtvrtek podepsalo smlouvu s firmou AGPI o odkupu vepřína v Letech u Písku za 450 mil. korun. 

Na Písecku byla potvrzena Aujeszkyho choroba u uhynulého loveckého psa

Písecko - Na Písecku byla v tomto týdnu potvrzena Aujeszkyho choroba u uhynulého loveckého psa. Pes se s největší pravděpodobností nakazil od divočáka, se kterým přišel do kontaktu během lovu.

Podzimní Kreativ nabídne přehlídku nápadů

Soběslav – Více než 60 vystavovatelů naplní v pátek a sobotu od 9 hodin sál kulturního domu, kde budou ke koupi i modely módních návrhářů, modní doplňky, přírodní kosmetika, mýdla i vánoční dekorace.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT