Psala se zima před rokem 1850 a děti, které se vracely domů ze školy v Hartvíkově přepadla po cestě domů vánice. Do Prasetína to měli malí školáci tři kilometry, nebylo vidět ani na krok a sníh je dotlačil až na rybník v Hůrce. Ten byl ale málo zamrzlý a jejich váze nestačil. Led se pod nimi prolomil a děti se začaly topit.

Naštěstí si nehody všimli Hůrští, kteří okamžitě školáky z vody vytáhli. Zabránili velké katastrofě, když všem zachránili životy.
Touto příhodou začal své vyprávění Oldřich Ardolf z Oblajovic. „Zmíněná událost dala podnět k tomu, že se začalo jednat o založení školy v Prasetíně, kam jsem také chodíval. Velkou zásluhu na tom měl tehdejší starosta Prasetína Tomáš Lorenc," upřesňuje informace šestapadesátiletý pamětník.

Dohady o stavbě

Tehdejší řídící Josef Bouška zachytil počátky školství v Prasetíně prostřednictvím kroniky takto: „Nejprve se učilo u Pazderků v čísle popisném 17. Za nepohody, když děti do Hartvíkova jíti nemohly, opakoval s nimi učivo vysloužilý voják Trpák."
Nová jednotřídní přízemní budova se začala stavět v roce 1851 a o rok později již byla jednou z dominant obce. Její vedení chtělo, aby ji využívaly také děti z Lejčkova a náklad na stavbu byl tak pro každého menší. „Mezi Prasetínem a Lejčkovem byla jakási řevnivost a závist, protože v Prasetíně museli chodit na robotu a v Lejčkově byli svobodníci," popisuje Oldřich Ardolf s tím, že někteří sedláci proti stavbě dokonce protestovali. Lejčkov se k Prasetínu ale stejně přiškolil.

Tehdejší vikariát ke stavbě dal svolení pouze po podmínkou, že obec opatří učitele. Prvním kantorem se tak stává Jakub Veisfeit.
Ještě před rokem 1898 chodilo do zdejší školy 94 žáků, tak se rozhodlo o jejím rozšíření na dvojtřídní. „V roce 1899 za přístavby školy učilo se v čísle popisném 1 u Lhotků. Správce školy v tu dobu bydlel u Semelků v čísle popisném 16. Občanstvo bývalo ke škole příznivo, učitel zpočátku užíval v Pohořelkách sedm měr pole a kus pažitu. To měl od Prasetína, sousedé z Lejčkova pak mu to zdarma obdělávali," píše Josef Bouška.
Náboženství vyučoval kněz z Hartvíkova, kterého Prasetínští střídavě vozili tam a nazpět. Opařili si k tomu i slušný povoz.

Dva týdny školení

Oldřich Ardolf vypráví i o událostech z roku 1954, jež načetl z kronik. Tehdy v Hartvíkově působil kantor Ludvík Duffek, který musel na dva týdny na školení. Poslal tedy své svěřence z Oblajovic a Hartvíkova do školy v Prasetíně a děti z Domamyšle do Bradáčova. Když se ale po 14 dnech vrátil, školáci z Oblajovic chtěli chodit do Prasetína, protože to měli o poznání blíž.

Kantoři ve škole:
• Jakub Veisfeit (první řídící v Prasetíně) • Antonín Vorel (do roku 1864) • Jan Buchta (do roku 1869) • J. Hyxa (do roku 1870) • Krejčů (do roku 1873) • Ferdinand Kamnelsheimer (do roku 1875) • František Mareš (do roku 1878) • Karel Kamín (do roku 1882) • Karel Fišer (do roku 1887) • Stanislav Toman (do roku 1907) • Josef Bouška (do roku 1931, zakladatel kroniky v Prasetíně) • Josef Trka (do roku 1933) • František Lhotka (do roku 1963) • Jan Čulík (do roku 1969) • Jana Kovaříková (poslední kantorka v Prasetíně)

„Ředitel školy v Prasetíně o tyto děti moc nestál. Znamenalo to pro něj víc práce za stejně peněz. Pacovský okres byl také proti tomu, ale ženský z Oblajovic, když nepořídily v Pacově, obrátily se na Krajský národní výbor do Jihlavy, a tam prosadily, že děti z Oblajovic začaly chodit do Prasetína," upřesnil Oldřich Ardolf.

Několik let po této události, v roce 1963, usedl poprvé do lavice i Oldřich Ardolf. Za katedrou stál Jan Čulík z Chýnova a občas za něj suploval František Lhotka z Lejčkova.

„Za mě bývala škola jednotřídka s pěti ročníky. Ke konci války ve škole bydleli „němečtí národní hosté", kteří utíkali před Rusy. Kantor Lhotka ve škole tehdy také bydlel, něco se tam strhlo, pana učitele sebrali a chtěli ho zastřelit. Vedli ho z Prasetína na nádraží v Poříně. Jak byl ale konec války, esesáci utekli a on přežil," říká jeho bývalý žák. Připomíná, že tvrdé časy tehdy zažil i vedlejší Lejčkov.

Ves lehla popelem

Dne 8. května 1945 totiž nastal všeobecný ústup německé armády z východní fronty po silnici od Havlíčkova Brodu na Tábor. Silnice byla zacpaná německými transportéry a o den později, tedy 9. května, vojín SS zapálil jedno z těchto aut. Mezi Němci a Maďary se rozpoutal velký boj, mezi ně se vmísila i posádka pancéřového vlaku. Rudá armáda již byla v Pacově. Boj se rozšířil i do Lejčkova, kde Němci stříleli do hospodářských budov i do civilistů. Vesnice nakonec z části lehla popelem a zemřelo tady 24 místních lidí. „Střetli se na křižovatce pod Prasetínem. Postříleli také lidi, kteří se rozprchli do polí a lesů," zakončuje Oldřich Ardolf.

Škola v Prasetíně přestala sloužit svému účelu v roce 1975 s počtem devíti žáků. „Poslední učitelkou byla Jana Kovaříková z Tábora. Za ní se předělal vnitřek školy, udělala se tělocvična, malý byt pro učitele a další úpravy za dost peněz. Pak školu zavřeli," doplnil Oldřich Ardolf s tím, že dnes je škola v soukromém vlastnictví.