Když vydala v roce 1991 skupina Nirvana album Nevermind s fotografií batolete plavajícího pod vodou, musela z toho být řada českých maminek u vytržení. Plavání pro kojence bylo totiž u nás tehdy ještě v plenkách. Přitom přináší velká plus a dnes je stále více v kurzu. Rozvíjí motoriku, koordinaci pohybů a navíc prohlubuje a posiluje citovou vazbu mezi miminkem a rodiči. Děti jsou klidnější a dobře spí. Nejen o tom, co tato oblíbená aktivita obnáší, popovídaly lektorky Lucie Valderemao (39) a Liba Binková (39), které vedou v Táboře kurzy.
Pokud by rodiče chtěli začít plavat s miminky, od jakého věku je to možné?
Liba: Začít se může už v šesti týdnech. Důležité je, aby mělo miminko za sebou lékařská vyšetření, která se provádí v šestinedělí, očkování a nebylo nachlazené. Měla jsem v kurzu ale i mladší. Začíná se takzvaným vaničkovým plaváním.
A co si mají rodiče pod vaničkovým plaváním představit?
Liba: Jde vlastně o speciální prostornou vanu, která nemá rohy. Napouštíme ji vodou, která je vhodná pro každé dítě. Dospělák by měl co dělat, aby vystrčil hlavu, když si sedne na dno. Takže je i dostatečně hluboká. Ve vodě je jen miminko a já ho držím. Asistují samozřejmě i rodiče.
K čemu jsou vaničky a celkově plavání pro batolata dobré?
Liba: Vaničky jsou tu proto, aby se maminky naučily, jak s miminkem správně manipulovat ve vodě, jak ho bezpečně držet a co vše se už s takto malinkými dětmi dá dělat, aby to mělo nějaký smysl… učíme například rodiče, jak reagovat, když se dítě zakucká. Z vody miminkům kouká jen nosík a pusinka. Vodu pijí, ochutnávají, hrajou si s ní. Skvělé je, když pak rodiče s dětmi trénují i doma.
Lucie: Spousty maminek se ale bojí své potomky ponořit a nosí je nad vodou. Už jen to, že mají děti zanořený hrudník, posiluje brániční svaly. Je i spousta úchopů, když se provádějí dobře, tak děti zapojují různé svalové skupiny a podporuje to jejich psychomotorický vývoj. Voda s vámi neustále něco dělá, takže i když si to neuvědomujete, zapojujete více svalů než na suchu. Když bude maminka dítě špatně držet, bude se vzpínat, bude ztuhlé a neužije si to.
Když se vám děti ve vaničce střídají, nevadí, že vodu ochutnávají?
Liba: Po každém dítěti měníme poctivě vodu a vanu vymýváme. To nebývá všude zvykem, protože je to finančně náročnější.
A kdy tedy kojenci začínají s potápěním?
Liba: Už při vaničkování. Kojenci do čtvrtého měsíce mají přirozenou záklopku, která jim nedovolí, aby pustily vodu jinam než do zažívacího traktu. Instinktivně na chviličku přestanou dýchat, když je ponoříte. Děti jsou na to připravené z předchozího polívání.
Předchozího polívání?
Liba: To je základní posloupnost. Nejdříve miminku přetíráme obličej mokrou rukou. Používáme k tomu rovnou heslo. Třeba ŽBLUŇK. Poví se výrazně a děti na heslo začnou rychle reagovat. Radím rodičům, aby heslo používali i doma, když například dítěti myjí obličej…Takže povíme žbluňk a dítě se na úkon ve může vodě připravit. Ví, že přijde. Pak se začne s políváním a postupně také se zanořováním. Od roku se děti ponořují už bez hesla.
Já jsem si vždycky myslela, že podobné plavání je skupinové…
Lucie: V půl roce přechází děti z vaniček na bazén. Tady už je plavání skupinové. Záleží na tom, jestli jsou miminka první plaváčci a nebo přecházejí ze zmíněných vaniček. Začínáme zase úplně stejně. Ideální je, pokud se sejde dost maminek už na vaničkách, aby poté utvořily samostatnou skupinu…vše se tím urychlí. Samozřejmě děti dělíme podle věku a schopností.
close
zoom_in
Jak se již zmínilo, maminky se o děti bojí. Není to při výuce překážka?
Lucie: Ano. Stává se, že maminky si ze strachu o miminko vytvoří blok a někdy trvá delší dobu, než se odstraní. Jenže stresovaná matka rovná se stresované dítě. Dítě to vycítí, brání se a nechce…
Ale určitě se stane, že i dítě se vzpouzí…
Liba: Jde ale spíše o výjimky. Důležité je dítě nelámat, ale namotivovat a vydržet u toho. Jsou děti, které pět lekcí propláčou a maminky by to vzdaly, ale většinou se vše pak zlomí. Když k tomu situace doopravdy není, maminkám samy doporučíme, aby šly od toho. Děti ale mnohdy za dva měsíce tak vyspějí, že jsou jak vyměněné. Více se těší a strach opadne.
Chodí na kurzy i tatínkové?
Liba: Čím dál více a čím dál více si to i užívají. Je to úžasné. Kurzy vedu šest let a když se na nich dříve tatínek ukázal, byla to rarita. Teď chodí poměrně často. Většinou jsou odvážnější než maminky. Nebojí se. Nemají blok potopit. Naopak. Jdou do toho po hlavě. Dřív, když maminka z nějakého důvodu nemohla, dítě prostě nešlo. Teď ji muž bez problémů a ochotně nahradí. Chodí i babičky.
Je třeba problém, když je rodič neplavec?
Lucie: Určitě ne. Bazén má hloubku 1,2 metru, takže se ani neplavci nemusí bát. Důležité je jít dítěti příkladem. Nejlépe se totiž učí tím, že něco vidí u rodičů a automaticky to napodobují. Nejprve se tedy učí potápět rodič.
Lucie, dozvěděla jsem se, že máte zkušenosti s kurzy z Austrálie…jak jste se k této práci dostala?
Dostala jsem se k tomu úplně nevinně přes svoje děti, které začaly plavat v šesti měsících. Nejprve jsem chodila s dcerou tady u nás a pak pokračovala se synem. To už jsme ale žili v Austrálii, odkud pochází manžel. V bazénu byly vždy inzeráty typu: Chcete se stát instruktorem plavání? A protože jsme tam žili několik let a já potřebovala práci, tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Udělala jsem si tedy v Austrálii kurz pro plavání s dětmi od šesti měsíců do dvanácti let. Před dvěma lety jsme se vrátili do Čech.
Co takový kurz zahrnuje?
Lucie: Je dvouměsíční a pak skládáte teoretické i praktické zkoušky. Podmínkou je kurz první pomoci. Potom následuje čtyřměsíční praxe pod vedením instruktora…
Jak se liší přístup českých
a australských maminek?
Lucie: V Čechách je vedená hravá forma výuky v porovnání s Austrálií. Tam jde víceméně o takový dril. Vzhledem ke klimatu a poloze většina z rodin má na zahradě bazén a chodí do moře. Nebezpečí utopení je tady obrovské. Počítá se na stovky utonulých ročně. Tam není plavání pro zábavu, ale hlavně nutnost. Děti jsou tlačeny k tomu, aby se co nejdřív byly schopné nějak doškrabat na břeh, když už spadnou třeba i do bazénu. Je to pro ně bezpečná část dětství. S tím já jsem bojovala, protože jsem se v Čechách musela s dětmi naučit hrát. Tam to bylo prostě jedeme… a plaveme. Australské děti jsou schopny okolo čtvrtého roku plavat – ať už základy kraulu nebo znak.
Tady je výuka tedy více benevolentnější…
Liba: Tady je to často tak, že přijdou do kurzu dvakrát, pak si dají přestávku a naskočí třeba za půl roku…to samozřejmě nemá ten potřebný efekt.
Lucie: V Austrálii chodí rodiče s dětmi několikrát týdně a poctivě trénují i doma. My toho, aby dítě už ve čtyřech letech plavalo, nejsme schopni dosáhnout, protože je malá intenzita. Zkrátka se to bere jako hra a ne jako nutnost. Přitom plavání je jediný sport, který můžete provozovat i do sta let. Když dáte dítěti dobré základy, v budoucnu se mu to vrátí. Navíc podobné kurzy jsou vhodné i pro děti například s dětskou mozkovou obrnou.
Jaký je v současnosti o kurzy zájem?
Liba: Je větší než býval. Rok od roku se to zlepšuje. Jsme tři instruktorky a máme rozdělené časy a dny, abychom si mohly popřípadě vzájemně vypomáhat a vyjít lidem vstříc. Společně s námi je ještě vede Lucie Pohanová.
Když by se maminky chtěly s dětmi přihlásit. Co proto mají udělat?
Lucie: Začít mohou prakticky kdykoliv. Dobré je, ale být se skupinkou už od začátku. V té se sejde obvykle sedm maminek. Lekce trvá třicet minut a je jednou týdně. Miminka ve vaničkách plavou nahatá a v bazénu je dobré pro ně mít plavečky nebo speciální plínky určené do vody
