Tajemné místo navozuje lecjaké pocity. Zarostlé mohutné základy dávného mlýna čísla popisného pět by mohly posloužit jako krásné zázemí filmové pohádky či hororu. Je z nich stále patrné rozložení mlýna. Pozůstatky budov stojí na pozemku Aleše Pokorného z Prahy. „Bývalý mlýn mám asi dva roky, ale vůbec nic o něm nevím. Prakticky to jen vlastním a ani žádné plány s ním nemám," říká stroze majitel Aleš Pokorný.

„To rozložení je trochu zvláštní. Bývalý mlýn stojí na pozemku Pokorného a těsně sousedí s naší nemovitostí. Stará paní Pokorná zemřela a dva dědicové se nyní dohadují, co bude dál. Nikdo sem prakticky nejezdí a vše pustne. Býval tam nádherný rybník, dnes je zarostlý nálety stejně jako chatička," popisuje Jindřich Eliášek, jehož ženy rodiče zachránili aspoň kousek mlýna – stodolu, z níž mají v současnosti Eliáškovi chalupu. Vedle nich stojí chalupa Aleny a Jaroslava Vyčítalových.

„Dcera paní Pokorné s manželem sem často jezdívala a trávila tu nějaký čas, někdy i celé léto s vnuky. Díky nevyjasněným majetkovým vztahům po úmrtí staré paní Pokorné, bývalé majitelky, dnes místo navštěvuje už jen zřídka. Dříve se o pozemky alespoň částečně starali. Sekali trávu a podobně, ale nyní už ani to ne," říká Jaroslav Vyčítal.

Spojen s Jordánem
Už roku 1684 jsou v berní rule zmiňováni mlynáři Podhorský i Hrádecký, takže oba mlýny už musely touto dobou nějak fungovat. Kdy byl přesně postavený není uváděno, název je však případný. Mlýn totiž stojí pod horou zvanou Hatiny, hatě jsou staročeským názvem pro cestu vykládanou chvojím a vedoucí přes močály a bažiny. Podhora patřil k Novým Dvorům, které tehdy ještě byly pod pacovským okresem. Zajímavé však je, že školou patřil k Pořínu a farou k Hrobům.

Asi v 15. století se v okolí Podhory a Nových Dvorů dobývala železná ruda. Mlýn Podhorský tak býval původně hamrem, v němž se ruda zpracovávala na železo. Na půdě se skladovalo železo, o čemž svědčily metr tlusté zdi a silné dubové trámy. Na hamru bývalo obří kladivo, jímž se ruda kula. Hospodářské nářadí, vozy, pluhy a brány měli majitelé uschované pod mohutnou starou lípou. Pod její následkyní pak většinou obyvatelé mlýna sedávali na lavičkách a pozorovali hladinu rybníka.

Těžbu železné rudy koneckonců potvrzuje i dnešní krajina, neboť v blízkosti jsou patrná místa, kde se nacházely štoly. Od nich jsou pojmenovány i lány jako Na šachtě či V rudě. Nechybí samozřejmě historky.

„Patrné zbytky dolování rudy jsou v blízkém lese Vajnachu, kde je hluboká a široká jáma naplněná vodou. Říkalo se o ní, že nemá dno, a tak byla místními pojmenována Propast. Na mlýně mleči vypravovali, že je dokonce spojená s táborským Jordánem. Kdosi tvrdil, že kachna, která se na Jordáně potopila, vyplavala v Propasti," píše ve svých pamětech z roku 1944 Antonín Veselý z Podhory. Popisuje, že jako děti chodívaly tudy do školy značně svižně. Bály se, že je přepadne lesní muž Vajnach, který měl dle povídaček děti topit v Propasti.

Někdy v 17. století byla výroba železa ukončena a hamr byl přestavěn na mlýn. V něm se usadila mlynářská rodina Veselých, jíž patřily i další mlýny v okolí. V hrobské farní matrice je první zápis z roku 1705, kdy se narodil Jiří, syn Václava a Rosiny Veselých z Podhorského mlýna. Vyrábělo se několik druhů mouky, krupice a hrušková pracharanda. Roku 1717 má na statku dva voly, šest krav a pět ovcí.

Křížová cesta
V roce 1745 jeho syn Jakub (*1722) koupil Podhoru od radenínské vrchnosti (tehdy Radenín vlastnil rod Kochů) za 400 zlatých.

I roku 1753 musí však všichni mlynáři platit činži a odvádět žita, protože neměli dědická práva. Jakub Veselý platil 20 zlatých a odevzdával 28 strychů žita. Tuto povinnost zrušil až v roce 1781 Josef II. Podle josefínského katastru žil od Jakub Veselý na mlýně i v roce 1785. Jeho syn František (*1764) odešel na mlýn pod Hroby, byl velice zámožný a věřící. Zemřel však v mladých 37 letech, stihl však založit hrobskou křížovou cestu, a tak se za něj často lidé v kostele modlili.

Podhoru vlastnil Františkův mladší bratr Josef, jeho syn rovněž Josef pak na Podhoře převzal vládu. Pěstoval žito, brambory a oves. V menší míře pšenici, ječmen, jetel. Byl dobrým a spravedlivým hospodářem, který pečlivě dohlížel na vše a neděle a svátky pro něj byl svaté. Tehdy se nesmělo mlýnské kolo pohnout. V zimě Josef Veselý nelenil, vyráběl náhradní díly a dokonce šil mlýnské pytle. Jeho žena se také nezastavila. Ošetřovala a starala se o personál, prala, vařila a pekla. Například u chleba pak dbala na to, aby byl krájen rovně. Říkávala: „Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi." K mlýnu tehdy patřilo 40 měr polí, 20 měr luk a kousek lesa.

Jeho nejmladší syn Antonín Veselý, narozený 14. ledna 1867, vzpomíná, že u Podhory byly kromě oné lípy další dva památné stromy – sosna s obrázkem svatého a mohutný dub. „Byl uvnitř dutý a jako děti jsme se do něj schovávaly. Hnízdili tam také datli, sovy a žluvy. Když mi bylo osm let, slyšel jsem podivný hukot a křik ptactva. Starý dub hořel, někdo ho nejspíš zapálil," popisuje v době, když už ani mlýn Podhora nebyl.

Pokračování o mlýně příští středu. Za významnou pomoc bych rád poděkoval Josefu Horovi a Janu Jirsovi.

David Peltán