Kolotoč se točí na plné obrátky. „Ne tak rychle. Víš, že se mi pak točí hlava,“ volá na svého staršího bratra Míša Ingrová. Honzík trochu přibrzdí. Míša ví, že je v bezpečí. Vždyť z lavičky na dětském hřišti, středobodu Stoklasné Lhoty, to všechno sleduje máma.

„Tohle je naše kulturní středisko. Když je hezky, jsme tu každý den,“ říká o plácku s novými dřevěnými atrakcemi Eva Ingrová. Klid Bohem zapomenutého místa nic neruší. Před pěti lety tu totiž odstřihli silnici. Hlavní tah na Prahu převzala na svá bedra dálnice a z bývalé E55 je dnes mrtvá silnice.
„Je tu teď větší klid a pro děti tu je určitě bezpečněji,“ říká mladá maminka, která se do osady přivdala před třinácti lety. Město ji neláká. Ve Lhotě je maximálně spokojená.

Chudák zahradník

Ne každému ale přišla dopravní změna vhod. Zahradnictví Martina Krejčího přišlo kvůli dálnici o stovky zákazníků. A krom toho musel obětovat i svůj rodný dům.
„Stavení bylo jen pár metrů od protihlukové zdi. Hygienické normy neumožňovaly, abychom tam dál bydleli. Postavili jsme si na jiném konci obce. Zahradnictví tam zůstalo, ale museli jsme omezit provozní dobu. Už tam skoro nikdo nejezdil,“ líčí Martin Krejčí.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. S odstupem času si manželé Krejčí řekli, že nebýt dálnice, neměli by nový dům a firma by možná nebyla tam, kde je. „Dnes jsme zaměřeni především na služby. Děláme veškeré zahradnické práce pro veřejnost i pro firmy. Zakázky míváme i od města. Zkrátka nás to někam posunulo,“ dodal živnostník.

Z knihovny domek

Z domečku na návsi, který vypadá jako z pohádky, vychází žena se lví hřívou okolo milého obličeje. Trochu slovanský typ. Ani Vladislava Šimková se svojí rodinou nepatří mezi starousedlíky.

„Přistěhovala jsem se sem před čtrnácti lety z Tábora. Zpátky bych ale nechtěla ani za nic. Opravili jsem si tady baráček, kde dřív býval obecní úřad, svazácká klubovna, taky knihovna a chvíli tady snad byla i umělecká řemesla. Mám tady i svoji zahrádku,“ ukazuje pyšně na plácek za domkem. Lidé jsou tu prý srdeční a přátelští. Jako vášniví houbaři tu mají Šimkovi úplný ráj. Okolní lesy jsou plné hub. Manžel Jiří a dnes už devatenáctiletý syn Jirka se přidali k místním hasičům. Na vsi se vůbec všechno točí kolem sboru.

„Naši kluci jsou opravdu dobří. Minulý víkend vyhráli okrskovou soutěž a za loňský rok byli dokonce čtvrtí v táborské lize,“ chlubí se předseda místní samosprávy Jiří Dvořák.

Dobrá parta je vždy základ. A teď to zrovna funguje. Místní hasiči mají ale zaděláno i do budoucna. Vymření jim ve Stoklasné Lhotě rozhodně nehrozí. Nedávno totiž postavili i malé družstvo složené z těch nejmenších. Populace v osadě totiž jen mládne.

Dětí přibývá

„Když jsme se sem přistěhovali, Jirka byl ještě malý a pomalu si neměl s kým hrát. Dneska je tu ale plno malých dětí. Taky se tu dost staví,“ říká Vlaďka Šimková.

Pro děti se ve Lhotě vůbec hodně dělá. Místní samospráva společně s občany tu organizuje například Den dětí, dětský karneval nebo vánoční zpívání.
Chloubou Lhoty pak je hasičská klubovna. „Málem jsem o ni už přišli. Budova je v majetku města Tábor, a to ji chtělo prodat soukromníkovi. Ten sice slíbil, že sál zachová, i když by se přestěhoval do patra, ale lidé se tehdy proti tomu dost vzbouřili. A Tábor to akceptoval,“ líčí „malý starosta“. Nakonec se prodala jen ta část budovy, kde bývala Jednota. Z té je dnes rodinný domek.

Kaple místo hodin

Předseda místní samosprávy Jiří Dvořák je ve funkci už dvanáctým rokem. Členem samosprávy je rovných dvacet let. „Když to nikdo nebude dělat, nebudou pro Lhotu peníze. Na základě toho, že tu samospráva funguje, dostaneme od města aspoň nějakou tu korunu. Loni jsme dostali asi sedmdesát tisíc. A když zbyde, převedou se peníze do dalšího roku. Můžeme i ušetřit.“

Letos ale všechno utratí. Chystají se totiž opravit zvenku i zevnitř kapličku, která Stoklasákům zvoní v šest ráno, v pravé poledne a šestou večer. „To abychom neztratili přehled o čase,“ směje se Eva Ingrová.
Krom toho se dostane i na opěvovanou klubovnu. Žádá si nové sociálky i osvětlení.

Tábor pomáhá

Nakonec s Táborem mají ve Lhotě dobré zkušenosti. Město totiž na svoje příměstské části úplně nezapomíná. A tak se bude letos v osadě opravovat například hřiště na volejbal a nohejbal.

„Co chceme, o to si řekneme. Samozřejmě to všechno nejde hned, ale postupně si dokážeme lecos vydobýt,“ míní předseda.
K návsi přijíždí autobus. Vystupují z něj dvě děti se školními brašnami na zádech. „Ahoj,“ zdraví jeden ze školáků Vlaďku Šimkovou. Všichni se znají. A ani na dopravní obslužnost si místní nemohou stěžovat. Stíhají lidé do práce, stíhají i děti do škol. Přes den se intervaly pohybují okolo jedné hodiny a poslední spoj MHD tu zastaví ve čtvrt na devět večer.

Na klubovně visí plakátek upozorňující na volby. Nejde však o poslaneckou sněmovnu, o modré, rudé či oranžové. 19. června tu půjde o víc. Volit se bude do místní samosprávy.

Současnost - Stoklasná Lhota je jednou z 15 místních částí města Tábor, od jehož středu je vzdálena 3,7 km (severně vzdušnou čarou). Kdysi bývala samostatnou obcí. Rozkládá se na ploše cca 14 ha východně od dálnice D3 (E55) - 6 km směr Praha od mimoúrovňové křižovatky silnic číslo 3 a 19 s E55 („U Mašáta“). Příjezd do Stoklasné Lhoty je po komunikaci od Košína (ze silnice č. 603) a od Tábora-Čekanic, vede sem autobusová linka městské hromadné dopravy. Zdroj: Wikipedie

Historie - První zmínka o Stoklasné Lhotě pochází již z druhé poloviny 14. století. Obec tehdy patřila pánům z Dírného.
V roce 1371 darovali Petr, Václav a Smil z Dírného s Petrem ze Dvorce jeden lán pole „…ve Lhotě Stoklasné a úrok v Myskovicích klášteru v Sezimově Ústí, kterýž se za to zavázal, že bude na ně při modlitbách a mšemi zádušními vzpomínati“.
Od 15. století náležela ves Hýlovcům z Polkovic, kteří ji připojili k Měšicům u Tábora.
V roce 1810 získal panství Měšice u Tábora, včetně Stoklasné Lhoty, Jan Karel Hanygar z Eberka. Ten po smrti Jana Prokopa, zvaného „Holý“ ze Stoklasné Lhoty č. 8, jmenoval roku 1811, rychtářem jeho syna Františka Prokopa, zvaného „Holý“ ze Stoklasné Lhoty č. 17.Zdroj Wikipedie