Včerejší datum připomnělo dětem i dospělým, jak dokáže čtení knih pohladit po duši. Konala se totiž celostátní kampaň Celé Česko čte dětem. Táborští ani Opařanštní si tuto akci nenechali ujít a zpestřili dětem každodenní rutinu. Miroslav Doubek, tiskový mluvčí policistů v Táboře, přečetl včera dětem ze školy v Helsinské ulici pohádku „O Martínkovi, Elišce a tuze divném člověku, který byl milý." Tato první kniha pro předškoláky a žáky prvních stupňů základních škol obsahuje celkem šestnáct pohádek. Každá z nich jim přiblíží správné i nesprávné chování v různých situacích. Knihu vydalo Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje. Knížku není možné koupit v knihkupectví, jelikož není ani oceněna. Dostupná je pouze pro školy jako učební pomůcka.
Také Dětská psychiatrická nemocnice v Opařanech tuto kampaň podpořila. Dětem předčítal slavný herec Jan Potměšil, který vybral několik ukázek z knih, které jsou blízké jeho srdci, jak vysvětlil. Jan Potměšil četl mladším i starším dětem a obě skupiny poslouchaly jeho přednes bez hnutí. Nikdo ani nedutal. Děti si poslechly povídky od Roberta Fulghuma, pohádky i ukázku z Malého prince. Velký ohlas získal hercův osobní příběh Život na kolečkách, který mnoho dětí dojal. „Chtělo se mi až brečet, přišlo mi to velmi statečné," svěřila se jedna z dívek.
Rozhovor s Janem Potměšilem: Vivat literatuře a sláva těm, kteří mohou číst a čtou
Proč jste se rozhodl přijet za dětmi do Opařan?
S touto myšlenkou přišla paní producentka Jana Tomsová. Nabídla mi, abych četl dětem tady v areálu opařanské nemocnice a mě ta akce Celé Česko čte dětem nesmírně nadchla. Ten projekt je úžasný a navíc se mi líbí to osobní setkání právě tady na Táborsku. Můj tatínek totiž pochází z Lomu u Tábora, takže tady mám své rodiště. Rozjeli jsme teď vlastně takovou tradici, a tady v refektáři se teď každý měsíc objeví nějaký host a bude číst. Já jsem taková první vlaštovka. Jsem za to moc vděčný, protože je to pro mě nezapomenutelný zážitek. To sdílení čtených příběhů byl mimořádný a intenzivní okamžik. Odehrálo se to v krásném prostředí a panovala tu taková atmosféra empatie, lásky a chuti pomáhat tomu, kdo to potřebuje. Mám chuť se sem někdy znovu vrátit. Třeba se jen zastavit a pozdravit.
Jste vášnivý čtenář?
Jsem, vždycky jsem byl. Knihy mám nesmírně rád. Ale musím se přiznat, že v poslední době na to nemám moc času. Hodně jsme zkoušeli v divadle. To jsem četl také, ale dramatickou literaturu, kterou jsem se potřeboval učit. Na naše čtení jsem vzal plnou tašku knih, protože jsem nemohl vybrat jednu nebo dvě. Čekal jsem na ten okamžik tady a teď, na tu momentální inspiraci. Kdo přijde, jaká děcka, v jakém budou rozpoložení, náladě. Jestli bude více kluků nebo holek. Přišlo mi lepší přečíst více ukázet, než jen jeden monolitní úsek z jedné knihy. I ta pozornost dětí se takto lépe udrží. Navíc každého může zaujmout jiná ukázka. To setkání s dětmi bylo jedinečné a nakonec jsme zjistili, že se vlastně ani nechceme loučit.
Jakou literaturu preferujete?
Mám moc rád Roberta Fulghuma. Umí úžasně skloubit schopnost vyprávět zajímavý příběh, třeba obyčejný, v kterém ale můžeme zahlédnout jeho hloubku a velký přesah. Zajímají mě příběhy lidí. Když člověk překoná osobní bariéry a otevře se lidem a svůj příběh jim sdělí, tak se pak nestačí divit, jaká dramata kolem sebe potkává. Ty příběhy, jeden vedle druhého, jsou neskutečně originální. Takové scénáře ani dramatici nepíší, jaké na sobě sami zažili lidé. Robert Fulghum, a vlastně i já, se přkláníme k názoru brát ty těžké okolnosti jako výzvu, přetočit je. Je to pro mě příležitost, abych ji překonal a posunul se někam dál. Nebo si při náhledu na svět vybral ten radostný pohled. Nic nekončí jako tragédie, je to můj příběh a já v něm můžu být šťastný, když otevřu srdce a přijmu ty okolnosti, které se v tu chvíli mohou zdát okolí jako nepříznivé. Ale pro mě jsou teď a tady přirozené. Pak dojde k uvolnění a přijetí sebe sama a vlastně k radosti a vděčnosti za život.
Čtete svým synům?
Ano, čteme jim s manželkou. Tomu staršímu už je 15 let, tak si čte sám a z toho mám obrovskou radost. Je schopen přečíst mohutnou bichli za tři dny, když ho zaujme. Mladšímu synovi je osm let a ten si teprve začíná číst sám. Čteme různé věci a on někdy řekne: "Tuhle knížku si přečtu sám, tu mi nečti." Takže věřím, že také bude číst s velkou chutí. Mám pocit, že je to takový další rozměr života. Možnost číst a vstupovat do těch dalších virtuálních příběhů. To obohacuje člověka na mnoho úrovních. Z hlediska imaginativního, výkladového, příkladového, kdy člověk projeví statečnost a něco zvládne. Četba má i svou praktickou stránku. Čtení obohacuje slovní zásobu. Když člověk čte, jeho vyjadřování je květnatější, bohatší, zkrátka plnohodnotnější. Zvolí výraz, který opravdu odpovídá té kvalitě, kterou chce vyjádřit. Možnost číst, je dar.
Autor: Veronika Gigalová, Kateřina Šímová