Když se řekne Eva Jeníčková, zprvu nevíte, kam ji máte zařadit. Když se ale řekne Vendulka Utěšitelka, zbystří snad každý a hned ze sebe chrlí jednu zkazku za druhou ze známých „Básníků“. Eva vypadá pořád skvěle, stále cestuje, hraje ve filmech i divadle, ale na svojí životní roli teprve čeká. Před několika týdny se objevila v Táboře, na party časopisu Playboy v klubu Kotnov. Na stránkách magazínu se objevila v roce 2006 coby blonďatá modelka ve zlatavém prostředí.
Vzhledem k tomu, že jsme na této party, nedá mi to se zeptat na focení pro Playboy…

Byla jsem na obálce dubna 2006, to je asi jeden z důvodů, proč mě pozvali na tuto party. Manažer už se mě ptal, kdy budeme fotit znova. Tak mu říkám, to bych se měla ptát já vás. Předtím to bylo na blond, teď by to mohlo být nahnědo. Tak uvidíme.

Ale vy jste byla a jste profesně herečka. Jaké pro vás focení bylo?
Právě proto, že jsem herečka. Byla jsem úplně v pohodě a přijala jsem to. Fotilo se v Los Angeles s fotografem Stephenem Waydem. Je to dlouholetý fotograf Playboye, který začal a udělal kariéru nejen v módních magazínech. I když měl český Playboy omezený rozpočet, fotili jsme dvě a půl hodiny přes čas. To nikdy nedělá! Byla z toho spousta fotek a bylo velice těžké z nich vybrat ty ke zveřejnění. Udělal to skvěle.

Focení se vám tedy líbilo.
Úplně v pohodě.

Když byste dostala nabídku, šla byste do toho znova?
Hmmm. To záleží na fotografovi a námětu. To je nejdůležitější. Je potřeba, aby focení dávalo smysl, fotky byly vkusné a dobře nafocené.

A konkrétně? Co by vás bavilo nafotit, máte něco vyloženě vysněného?
Hodně by se mi líbily černobílé fotky ve stylu filmu z 30. let The Blue Angel. Tedy něco jako Marlene Dietrich.

Třeba tady v Čechách?
Klidně. I pro český Playboy.

Takže čekáte na nabídku?
To je naprosto na nich. Nečekám, ale když přijdou, tak se o tom budeme bavit…

Tehdy jste byla blond. To bylo kvůli Playboyi?
Ne ne. To už bylo před tím, když jsem začala hostovat na závodech americké formule 1, která se nazývá Champ Cars - jsou to auta ještě rychlejší než formule, protože mají turbo. Ten casting byl hlavním důvodem, proč jsem šla do blonďaté. Dalším bylo, že to byla změna, zkouška jiného charakteru.

Je v něčem blonďatá hlava výhodná?
Musím říct, že co se týká castingů, je to skutečně znát. Je víc příležitostí. Měla jsem to štěstí, že jako blondýna vypadám přirozeně. Přesto, když jsem šla zpátky na brunetu, lidé kteří mě neznali jako brunetu říkali: „Ježíši Kriste, proč jsi to udělala?“ Blonďatá vás hodně změní castingově i typově. Chvilku si to zkusíte a pak…Brunety to mají lepší.

V čem?
Hmm. Neočekává se od nich tak jako…Neočekává se od nich povrchnost. Nevím, jak jinak bych to řekla.

Vtipy o blondýnách tedy platí?
Opravdu. Když jste na blond, lidé jsou na vás hodnější, víc se usmívají a trpělivěji vám pomůžou nebo vysvětlí věci. Je-li to na místě. Je to zajímavé. Když jste bruneta je to takové: „No samozřejmě, že to máš vědět!“ Takhle to funguje a je to nesmírně zajímavé pozorovat. Třeba okolí. Jak se s barvou vlasů mění!

Četl jsem v bulvárech, že v dospívání jste bojovala s anorexií. Nevím, co je na tom pravdy a ani to nechci rozebírat. Zajímalo by mě ale, co děláte pro svou postavu.
Když jsem v L.A. mám štěstí, že bydlím tři minuty cesty na kole od posilovny, mekky body-buildingu Gold Gym. Posiluji každý den, plus se k tomu přidává další pohyb v průběhu dne a navíc jsem si vyvinula vlastní systém flexibility, který dokonce příležitostně učím nebo dělám workshopy. O ty mělo dokonce zájem studio Pops, to je něco jako televizní reality seriály. To vše mě udržuje v kondici. Člověku už není dvacet let, takže je nutné se o tělo starat.

Kdy s cvičením začít?
Právě už od těch dvaceti. Začít včas. Posilování se zátěží je to nejlepší, co může udělat. Zrychluje totiž metabolismus a stahuje vás to – člověk tak má větší poměr svalů a je to i dobré na kosti. Chodí tam a je to ohromně motivující. Občas tomu ale říkám zoologická zahrada, protože tam cvičí různé typy lidí. Na druhou jsou tam lidi, kteří tomu hodně rozumí a baví je to. Je to dobré podhoubí, tam je energie.

Držíte diety nebo vám třeba flákota masa není cizí?
Mnohdy jím, co je, protože není na výběr. To je problém například v Čechách. Ale je pravda, že mě vždy bavily proteiny místo karbohydrátů. Jinak občas sejdu z cukru a mléčných výrobků a vyčistím se. Čokoláda je však velká slabost. Ta tu figuruje.

Co máte ráda z typické české kuchyně?
Jak definujete české jídlo?

Třeba vepřo knedlo zelo, bůčky?
To je problém, to nejím. Baví mě zvěřina, nebo maminka dělá naprosto luxusní kachnu. Ale knedlíky jsem neměla třeba od sedmé třídy. Ovšem, proti gustu žádný dišputát. Respektuji, co mají lidé rádi a nikomu nevnucuju, co mám ráda nebo dělám já.

Většina článků o vás na internetu byla v bulváru. Někdy nepříliš pozitivních. Jaký k němu máte vztah, pomáhá vám třeba nějak?
Já se moc nesnažím, abych v nich byla, ale místní bulváry jsou nesmírně kreativní. Vadí mi to. Napíší nesmysly a navíc jsou za to zde nepostižitelní, protože a priory jsou texty dané jako vymyšlené. Je to pak sranda, lidé tomu věří a ptají se mně na to a to. Ve skutečnosti, je to veliký problém. Vypouští mnoho negativního a v této malé zemi máte téměř ihned špatnou pověst bez toho, aniž by si lidé informace ověřili, zeptali se a zjistili druhou stranu mince. Bulvár v Čechách mě postihl. Pavel Kříž na to nedávno trefně reagoval a já si najednou uvědomila, že na tom něco je. Češi nenávidí emigranty. To je velká škoda.

Jak tomu mám rozumět?
My jsme neodešli proto, abychom si nějak polepšili. Já osobně jsem odešla z ambiciózních důvodů. Chtěla jsem se víc a něco jinéhonaučit a poznat. Není to jednoduché odejít, je to sakra těžké, a to si lidé vůbec neuvědomují. Opakuji to zas a znova, není co závidět. Lidé by měli emigranty „obejmout“, přijímat, respektovat a tolerovat, místo snahy o přestřihnutí pupeční šňůry. Každý máme přece jiný vkus a pohled na život.

To slyším od poměrně hodně lidí. Závist je v Čechách nejbolestivější?
Ano. Ale je to nesmysl. Žádný jiný národ – od Francouzů po Američany – vám neříká: odejdeš? Tak jsi zradil! Nekoukají na vás, jak když jste spadl z Měsíce. Pro ně je tohle myšlení absolutně nepochopitelné.

Jste patriotka? Vracíte se do Čech ráda?
Čechy mám hrozně ráda, to se nedá nikdy přestříhnout. Když Češi vyhrají nad Rusy v hokeji na sociální síti na to reaguji: F*ck you Russians. Jsem hrdá.
Když se vrátím ještě k tomu „útěku“ z Čech, zde jste přece měla kariéru a také dobře rozjetou…
Samozřejmě. Hodně se to rozjíždělo, ale dostala jsem šanci podívat se do New Yorku. Navíc americká kultura mi byla blízká z videí, filmů a podobně. Hodně mě její poznání lákalo, a tak jsem vyrazila. Jsem tam ráda. Ať už jsem v New Yorku nebo L.A., každý den mohu dělat něco jiného, něco nového se učit, vstupovat denně do něčeho naprosto nezmapovaného. Člověk se neustále vyvíjí a tam má nespočet impulsů, odkud čerpat. To miluju.

Koukám, vy jste dobrodruh!
Jsem! Ve všech směrech. Když jsme například natáčeli Sněženky a machry vyžadovala jsem, abych mohla sněžným skútrem dojet až na plac. Všichni mi to rozmlouvali, ale jsem adrenalinový junkie. Nemusím skákat z letadla, ale ostatní věci…

Jaké ještě například?
Třeba právě v tom hraní v divadle. Když jste každý večer na scéně a hrajete to samé, to je nuda. Dávám si různé cíle, které chci ten večer zkusit. A najednou přichází adrenalinový záchvat, zda to vyjde. Doslova jsem z toho kolikrát vystrašená. Pak to udělám a když se to nové povede, je to neskutečné potěšení. I v hraní je tedy spousta adrenalinu. Jsou to nuance, které si užívám a hraní je součástí mého dobrodružství.

Ale co když uděláte chybu, když se spálíte?
To je různé. Když ji udělám v práci, předstírám, že to nebyla chyba, a že jsem to tak myslela. V životě za to buď člověk platí, nebo se to dá nějak napravit. Každopádně alespoň získá další zkušenost, z níž může třeba v tom hraní čerpat.

Co vás dnes stále udivuje na Američanech a naopak na Češích?
Na lidech ve Státech, jak jsou progresivní a proaktivní. Nepřestávají se hýbat dopředu a na rozdíl od Čechů nemají zdaleka tolik volného času. Makají víc a mají za to, i když se to nezdá, méně. Zejména teď. Klišé o Američanech, že jsou tlustí, hloupí, líní a totálně nesnesitelní, není pravdivé. Ano, někdy pozaostávají v zeměpise, ale znám tolik chytrých a sofistikovaných lidí. Říká se tam: Obklop se geniálními lidmi a pracuj jako mezek. Takto to třeba má můj muž, s nímž jsem se sešla na natáčení Sněženek. Jeho společnost zosobňuje to „americké“ tady, tu aktivitu a pozitivitu. Za to si ho vážím. A na rozdíl od mnoha ostatních, když dělali film, všechny zaplatil včas.

Když vám někdo neplatí, vymáháte své peníze?
Vymáhám, což se tady v Čechách příliš nedělá. Když to děláte – chcete jen dodržení smlouvy a ohodnocení vaší práce – okamžitě se o vás řekne, že jste na peníze. Jste hned „bad guy“! (pozn.red. špatný člověk). Následně už se rozjíždí koloběh fám, kterým lidé opět věří víc, než pravdě. Ani za vámi nepřijdou se zeptat. Mělo by fungovat úsloví „Důvěřuj, ale prověřuj“. Také si ráda dělám o lidech svůj obrázek a vždy se mi to vyplatilo.

Ještě jste neřekla, co obdivujete na Čechách…
Je tu spousta šikovných a nesmírně talentovaných lidí. Bohužel, ne vždy dostanou příležitost, aby se projevili. A někdy asi ani nechtějí, protože se bojí, že je někdo „vykrade“ či se to proti nim otočí. Češi jsou talentovaní.

Váš ex-manžel byl mistr bojových umění. Co jste si z nich odnesla vy?
Že jsem schopná to do určité míry je dělat. Aktivně sice ne, ale teď jsem právě použila v jedné hře bojové umění s tyčí. Je to další kus řemesla, které člověk umí, tak to chce využít.

Jaká bojová umění ještě ovládáte?
Mně vždy nejvíc bavil box a kickbox. Poté to umění s tyčemi, které je aplikovatelné na meče či dýky. Kromě toho jsme měli výuku šermu a práci s nožem už také na DAMU. Tam mě to strašně bavilo.

Na čem teď děláte?
Mám rozdělanou jednu hru a jeden projekt formou monologu – taková one men show. Ta se teprve píše. Mám hrát také v jednom připravovaném filmu. Je toho hodně, za což jsem ráda.

A kdyby přišli s nabídkou, abyste hrála v pokračování „Básníků“ nebo „Sněženek“. Šla byste do toho?
Ne! Myslím, že už to stačilo. Druhé pokračování Sněženek bylo dobré řemeslo a ohlasy jsou výborné. Bylo dobře to udělat, ale není třeba chodit za vrchol. Člověk musí jít dál.

V „Básnících“ jste byla Vendulkou Utěšitelkou. Co utěší vás a jak?
Myslíte od partnera nebo od kohokoli?

Obojí.
Všeobecně, přátelé jsou k nezaplacení. Když se člověk potřebuje o něčem bavit, potřebuje se vybrečet, není nic lepšího než když máte dobrého přítele, s nímž to můžete vše probrat. Je třeba, aby byli lidé přáteli, protože nám všem se stávají věci, které někdy zcela nezvládáme. Je dobré pak mít někoho, komu to vyříkat a ze sebe to vyházet. V současnosti se mi jedna kamarádka odstěhovala do Venice a druhá měla miminko. Bolestně jsem si uvědomila to prázdno. Přátelství je moc důležité. Je fajn mít mobil a internet, ale to není úplně ono. Nad fyzické objetí není. A člověk, kterého milujete? To je blízkost, to je něžnost, to je dobré slovo, to je sex. Všechno.

A čokoláda?
Samozřejmě! Tak to shrneme: přátelství, čokoláda a sex.

David Peltán