Roku 1727 nařídila dvorská instrukce, jak vařit pivo v Táboře a Hejlově. Vydal ji ekonomický komisař Josef Antonín z Gastheimbu. Byla hodně přísná, určila nové odpovědné osoby ve služební hierarchii pivovaru a stanovila jejich vzájemnou kontrolu.

Veškerá komisnost měla sloužit k tomu, aby měšťan přestal měšťana podvádět nebo podezírat z podvodů, aby pracovníci nekradli a do váreční pokladny přicházelo víc peněz než dřív. Výnosy se měly spravedlivě rozdělovat mezi táborské měšťany.

Bez rozdílu

Instrukce ale mohla mít úspěch jen za důležitého předpokladu. Dal by se vyjádřit slovy: Co jste si v Táboře uvařili, to si tam taky vypijte. Komisař Josef Antonín zakázal pronášet do města pivo odjinud pod jakoukoliv záminkou.

Běda hostinským, kteří by se odvážili narazit cizácký sud ve svém šenku a nalévat za peníze! „V tom případě je to kontraband," hrozil komisař.

Připustil ovšem, že měšťané by sud piva mohli dostat odjinud jako dar. Vracet dar přece není slušné. Slušnost v tomto případě musí měšťan projevit tím, že příjem darovaného piva oznámí na hospodářském ředitelství.

Úředníci mu písemně stanoví, kolik smí ze sudu vypít. Podle okolností mu mohou vyměřit i nápojovou daň patnáct krejcarů z každého vědra. Poplatek zaplatí nařízenému správci a dostane od něj stvrzenku.

Domácí koštování

Komisař zdůrazňuje, že úředníci musejí mít k vydání povolení pádný důvod a rozhodně nebudou shovívavostí plýtvat. Bude-li mít měšťan takové štěstí, že dostane patřičný glejt, pak musí pivo „samostatně pro svůj domácí truňk požívati", to znamená zákaz kšeftování.

Nikdo by ale do Tábora nevozil cizí pivo, kdyby místní mok chutnal dobře. Vždyť se komisařova instrukce tolik snažila, aby správce s kontrolorem ohlídali sládka! A ono to přesto nefungovalo…

Zápis z roku 1732 doslova uvádí, že táborské pivo je natolik mizerné, že si obyvatelé vozí pivečko odjinud. Nejednalo se o žádné drobné pašování. Pivo se vozilo hromadně a podílely se na tom natolik významné osobnosti, jako byla samotná hraběnka Paradýzová, baron Voračický, krajský kasír Tonion a výběrčí tácu čili nápojové daně Řebenář. V takové situaci kontroloři přivírali oči.

O pašování nejde

Jak věc napravit, abychom neznemožnili honoraci? Přece se nemůže říct o hraběnce a baronovi, že něco pašovali!

Následné nařízení to vyřešilo jasně a zároveň kulantně. Vozit cizí pivo do města se „žádnému trpěti nemá, jen hraběnce Paradýzové, baronovi Voračickému, panu krajskému kassírovi Tonionovi a p. Řebenářovi, výběrčímu tácu". Kde je špatné pivo, jsou i špatné vztahy.

Obec žádá, aby byl propuštěn sládek, chtějí také vyměnit správce a kontrolora.

Autor: Josef Musil